Vize, jakou potřebujeme/1447

3. prosinec 2025 | 00.01 |

blog ›

první rubrika ›

Vladimír Prorok v !Argumentu: Jaké ideje se střetají

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/100

114. článek:Subjekty globální hry a perspektivy současného vývoje

22.10.2025 Vladimír Prorok

Celé zde: https://casopisargument.cz/66591

Obsáhlý článek, který má několik dimenzí. Časopis !Argument po delší době uveřejnil něco, co stojí za hlubší prostudován. První část, kterou vybírám, obsahuje dosud nejpřesnější výklad pojmu "narativ". Text V. Proroka od svého odlišuji barvou:

Vědecká škola a vidění světa – část III.

Vladimír Prorok

Historicky nejstarší školou je normativně-ontologická. Ta předpokládá, že existují normy zakotvené v bytí, které jsou věčné a neměnné, a cílem subjektu je poznat je a realizovat. Tento způsob nazírání je typický pro konzervativce a v širokém smyslu slova pro stoupence náboženství a kodexů, věřících v neomylnost hodnot, postupů popsaných nějakou autoritou. Pro křesťanství je to Bible a její intepretace v pojetí papeže (katolicismus), patriarchů (pravoslaví), Luthera, Kalvína, Husa (protestantismus). Pro islám to je Korán, suna, výroky Muhammada, imámů a mulů, pro hinduismus jsou to védy, pro budhisty učení Buddhy, pro konfuciánce učení Konfucia atp. Rovněž můžeme najít tento způsob myšlení i u stoupenců politických ideologií, kteří bezvýhradně věří v hodnoty jejich doktríny – liberalismus, socialismus, fašismus, environmentalismus, feminismus... V praktické politice se stoupenci této školy, jak vyplývá z výše uvedeného, liší výchozí strukturou hodnot, v názoru na priority či postupy, což vytváří předpoklady pro konflikty. Reakcí na konflikty může být jak pasivita, protože ty správné hodnoty se stejně prosadí, až přijde čas, nebo naopak aktivní vyhrocování konfliktů včetně likvidace subjektů s alternativními hodnotami nebo alespoň institucí, šířících nesprávné hodnoty. Základním problémem této školy je nízká citlivost k inovacím a důraz na opakování historických vzorů. Hledání souvislostí tak bývá nahrazováno nezpochybnitelnými výroky autority.

K tomu:

Pokud takto "sgrupujeme" školy vycházející z náboženství, musíme rozlišit polaritu, která je v nich obsažena:

- Na jednom pólu stojí ty, které považují světskou reprezentaci hodnot za autoritu, ve kterou je nutné bezpodmínečně věřit a jejímuž výkladu hodnot též (nejdále je škola vycházející z lámaismu). Základem je "pravda zjevená", o které se nepochybuje.

- Na druhé straně ty, které považují rozum za nástroj poznávání pravdy a prověřování toho, zda světští nositelé hodnot adekvátním způsobem reprezentují základní hodnoty. Základem je "pravda poznaná"

(Pokračování V. P.)

Nejrozšířenějším z přístupů 19. století se stal pozitivismus, v současnosti spojovaný s termínem empiricko-analytická škola [2], která je považován za základ vědeckého zkoumání reality. Daný přístup se osvědčil v přírodních vědách, nicméně ve společenských vědách je problematický, protože zde máme co do činění s odlišnou zkušeností jednotlivých subjektů, a proto i odlišnou interpretací faktů a jejich významu. [3] Pozitivistická linie de facto historicky proto přešla od hledání co nejpřesnějšího obrazu reality k toleranci různých pohledů na realitu, což vytváří prostor pro alternativy. Příkladem jsou liberální koncepce mezinárodních vztahů – anglická škola, funkcionalismus, neofunkcionalismus... Společným znakem této školy je při její aplikaci v politice vzhledem k metodologickému individualismu a abstraktnímu nehistorickému pojetí člověka nadhodnocování významu jedinečného na úkor obecného a nedoceňování odlišné zkušenosti různých subjektů (absolutizace západní zkušenosti). Neefektivnost liberální plurality vede v současnosti k omezení svobody pro alternativní názory a rezignací na vědu ve prospěch fenomenologicko-existenciální metodologie, spojené s mytologizací reality a vytvářením narativů.

Specifickým projevem pozitivismu a jeho kritickým přehodnocením je pragmatismus. [4] Pragmatismus vychází z úspěšnosti praxe subjektu jako kritéria pravdivosti, přičemž popírá smysluplnost metafyziky a definuje pravdu v určité oblasti poznání jako dočasný konsensus mezi lidmi, kteří tuto oblast zkoumají. Vyjádřená pravda není konečná, pravdu spolu s objektivní realitou "vytváříme". Z tohoto hlediska důraz na mýtickou jednotu Západu a požadavek konsensu při prosazování politiky není náhodný. Na bázi dílčí negace pragmatismu se rozvíjí instrumentalismus, který považuje vědecké koncepty, teorie a hypotézy za nástroje nezbytné pro orientaci člověka v jeho interakci s přírodou a společností. Předpoklady se stávají pravdivými, pokud dlouhodobě prokazují svou užitečnost pro konkrétního člověka, tj. pomohou mu vyřešit problém (J. Dewey 1859–1952). Pragmaticko-instrumentální charakter mají koncepce oteplování, Green Deal, ruské hrozby, o kterých se nesmí pochybovat, protože by to mohlo narušit princip konsensu a tím i jejich pravdivosti. Na pragmatismus navazuje interakcionismus, který připouští reintepretace minulosti, protože minulost není samostatnou realitou, nýbrž slouží k objasnění současnosti a umožňuje nám rozumné chování v přítomnosti. Minulost se tedy "vytváří" podle potřeb řešit problémy v přítomnosti, tj. z minulosti bereme pouze ta fakta, která nám k tomu pomáhají (G. H. Mead 1863–1931). S podobným přístupem se lze setkat v různé míře u ideologických intepretací reality, nejvýrazněji je to vidět v praktické politice zejména v USA. [5]

Zdroje:

[2] K jeho zakladatelům patří A. Comte (1798–1857) a E. Durheim (1858–1917). Pozitivní stádium je podle A. Comta období v rozvoji civilizace, kdy dominuje vědecký přístup, který vychází jen z "daného", tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Tím se z vědy odstraňují všechny spekulativní konstrukce a vše se ověřuje zkušeností.

[3] Tento problém nevyřešil ani logický pozitivismus, který upřel pozornost na jazykovo-pojmovou formu idejí, ani postpozitivismus v podobě teorie kritického racionalismu K. Poppera (1902–1994), koncepce výzkumných programů I. Lakatose (1922–1974), konceptu historické dynamiky vědy T. Kuhna (1922–1996) a "anarchistické epistemologie" P. Feyerabenda (1924–1994).

[4] Jeho základy položili Američané Ch. Peirce (1839–1914 a W. James (1842–1910).

[5] Přehodnocovat dějiny na základě nových faktů nebo nových významů je opodstatněné a nijak to neodporuje vědeckému přístupu. Problém začíná, když se to děje účelově v zájmu aktuálních politických potřeb.

K tomu:

Pozitivismus se nevyrovnal s problémem nalezení "nepodmíněného základu poznání" a už vůbec nedokázal vyvinout nástroje, které by mu umožnily funkčně chápat a využívat pojetí pravdy jako rozvíjejícího se a vzájemně se zdůvodňujícího systému konzistentně provázaných poznatků. Nejblíže se tomu přiblížily výše uvedené koncepce I. Lakatose a T. Kuhna. Hledání udržitelné formy racionality se však pod tlakem vládnoucích společenských sil, jejichž ideologie byly a jsou založeny na manipulaci s lidmi a zastírání pravdivého obrazu světa, se však zvrhlo ve stupňující se relativismus jako základ iracionalismu a nezakotvenosti člověka ve světě. Jednou z forem je Feyerabendův postmodernismus. Dnes vygradovalo v nejperverznější formu iracionality odpovídající pokročilému stupni degenerace současné globální moci – narativismus.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Jedno z nejromantičtějších, nejkouzelnějších a nejkrásnějších míst nedaleko od Prahy je údolí Kocáby pod Kozími horami v okolí Plechhamru a skály nad ním. Původně zde v roce 1698 vznikl nový hamr na výrobu plechu. Počátkem 18. století byl upraven na mlýn, který fungoval až do roku 1931, kdy vyhořel. V současnosti spatříte pouze zříceniny mlýna. Procházka z okolí části Mokropsů "Pouště" stojí za to.

Výhledy ze skal na Kocábou.