Vize, jakou potřebujeme/1446

Vize, jakou potřebujeme/1446

Vladimír Prorok v !Argumentu: Jaké ideje se střetají

Jak se rodí vize: Časopis !Argument/100

114. článek:Subjekty globální hry a perspektivy současného vývoje

22.10.2025 Vladimír Prorok

Celé zde: https://casopisargument.cz/66591

Obsáhlý článek, který má několik dimenzí. Časopis !Argument po delší době uveřejnil něco, co stojí za hlubší prostudován. První část, kterou vybírám, obsahuje dosud nejpřesnější výklad pojmu "narativ". Text V. Proroka od svého odlišuji barvou:

Vědecká škola a vidění světa – část II.

Vladimír Prorok

Dnes obecně přiznaným faktem je, že společnost se historicky mění. Nikdo tak nezpochybňuje existenci otrokářské, feudální a kapitalistické společnosti. Nicméně z toho nevyplývá, že se lidé jednak shodují na významu každé z těchto fází rozvoje společnosti a že shodně vidí budoucí vývoj dnešní společnosti

V každém časovém období existuje řada hráčů, usilujících o prosazení svých hodnot a zájmů odražených v jejich projektu reality a její možné změny. Úspěšnost je podmíněna nejen jejich aktivitou a kapacitami, ale i adekvátností jejich představ ve vztahu k realitě, což je otázka dnes tak podceňované metodologie jejího uchopení.

Vzhledem k tomu, že vývoj byl vždy výsledkem střetů jednotlivých aktérů, a nikoliv projektem velké změny jednoho demiurga řídícího svět (Bůh, zednáři...), je nutné analyzovat materiální i duchovní potenciál každého z aktérů, jejich zájmy a na tomto základě stanovit pravděpodobné varianty vývoje, které zahrnují i změny vyvolané chtěnými a nechtěnými následku jejich aktivit.

Dnes lze hovořit o existenci několika škol v rámci kterých se rozpracovávají jednotlivá pojetí reality, respektive se akcentují klíčové prvky jejího fungování. V nejširším smyslu slova lze hovořit o normativně-ontologické, empiricko-analytické, kriticko-dialektické, fenomenologicko-existenciální a systémové škole.

Odlišné vidění reality a akceptované postupy jsou ve značné míře podmíněny hodnotově-ideologickým zakotvením. Kromě toho lze v rámci jednotlivých škol identifikovat proudy, vysvětlující při zachování identického metodologického základu odlišně povahu konkrétních procesů. Pluralita škol a proudů ukazuje na složitost poznání reality, je to vždy poznání z pozice určité zkušenosti a sociálního zakotvení, které jsou zpravidla jejich stoupenci absolutizovány a považovány za univerzální, což je problém.

K tomu:

Tematizovat tak pestrou oblast, jako je mnoha směry se rozvíjející a současně i proplétající se lidské poznání, je nesmírně náročné. Každý metodologický posun v této oblasti je nesmírně významný. Mj. i proto, abychom z metodologického nadhledu pochopili příčiny a souvislosti toho, jak mohlo v určité části světa (bohužel té, ke které patříme) upadnout lidské myšlení do bahna (hodil by se i drsnější výraz) "narativismu". V zemi, kde má velmi významnou tradici masově rozšířeného vztahování se ke světu na bázi pravdy poznané.

Ještě před tím, než uvedu další Prorokovy pasáže k tématu pravdy (v jaké podobě existuje, jak ji poznávat, jak si ji osvojovat, jak s ní žít), dodám stručný (co nejstručnější) historický exkurz, který umožní lepší orientaci v dalším textu, a to pro názornost formou bodů:

1. Nejpoučnější etapa hledání pravdy  začíná Descartem (1596–1650). Ten si klade otázku, jak najít pevný základ poznání (to, co je nezpochybnitelné a současně jasné a zřetelné). Nemohou to být ani smysly ani rozumová úvaha (smysly mohou klamat, i velcí myslitelé se ve svých rozumových úvahách mýlili). Nelze však pochybovat o realitě pochybování, o tom, že člověk má tuto schopnost. Nejsolidnějším základem poznání pravdy je tak využití schopnosti pochybovat, která je základem myšlení jako takového.

2. Na něj navázal, také s určitou mírou skepticismu, Hume (1711–1776). Předvedl, že empirická indukce (to, že se něco opakovalo mnohokráte) nemůže být dostatečně pevným a nezpochybnitelným základem poznání. To je sice racionální tvrzení, pootevřel však dveře iracionality tím, že abychom mohli v souladu s poznám prakticky jednat, musíme v něco věřit.

3. Kant (1724–1804), který vyšel z Humovy skepse a důvěry v Descartův racionalismus nastolil zásadní otázku: "Jak jsou možné syntetické apodiktické soudy apriori?" Neboli, jak je možné tvrdit s naprostou jistotou a jednou provždy něco, co má nějakou vypovídací schopnost a není založeno na empirické indukci. Přichází se svým řešením: Je to dáno neměnností lidských poznávacích schopností.

4. Řešení Kantova problému posunul o velký kus dál Hegel (1770–1831): Nic není věčné, ani lidské poznávací schopnosti. Vše se vyvíjí, ale jako poznatelný a popsatelný přesah stávajícího. Pravda tedy může existovat jen jako rozvíjející se systém, v rámci kterého mohou být zobecněna nejen výchozí tvrzení, ale i metody používané při rozvíjení tohoto systému. Člověk přetváří přírodu na základě stávajícího poznání a v tomto procesu se rozvíjí i on sám, včetně toho, co ho dělá člověkem, tedy jeho poznání světa. Tento proces Hegel chápe jako proces sebepoznání Absolutní ideje.

5. Marx (1818–1883) přebírá toto pojetí pravdy s tím, že žádná Absolutní idea není nutná. Jedná s přírodně historický proces, v rámci kterého se sebeutváření společnosti a v ní i člověka odvíjí od procesu přeměny přírody. To mu umožnilo ukázat důležitou dimenzi poznání takto pojaté pravdy: Součástí vědeckého systému, který obsahuje i reflexi společenského dění, musí být i teorií podložené identifikování všech podstatných mezičlánků tohoto systému s využitím poznání ve společenské praxi. (Mj. Hegelovo pojetí přebírají i někteří další myslitelé, např. Fukuyama (*1952).)

6. Lenin (1870–1924) obhajuje Marxovo pojetí pravdy před první vlnou iracionality, relativismem, který má původ v převratných objevech ve fyzice, ale je i reakcí na společenské dění (zklamání z neúspěchu první ruské revoluce v roce 1905-1907). Ukazuje, že "vše, co se má tak a tak a ne jinak, může být i jinak", tj. že žádné tvrzení není definitivní, ale každá, i ta nejradikálnější změna v základech poznání, může být zahrnuta do uceleného rozvíjejícího se systému. Vše sice platí dočasně, ale to, že něco za určitých podmínek platilo, je dostatečným předpokladem pro využití rozvíjejícího se systému poznání.

7. Za zmínku stojí i Habermas (*1929), který upozornil na význam komunikace mezi lidmi jako jedinými reálnými nositeli živého poznání. Bez nalezení vhodných a uznávaných mechanismů komunikace bude pravda pojatá jako rozvíjející se systém vždy vystavena nebezpečí "dekontextualizace" (vytržení z kontextu), "parcializace" (rozložení na dílčí, neprovázané komponenty) a následné relativizace, což otevírá cestu iracionalitě a manipulování s lidmi.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Jedno z nejromantičtějších, nejkouzelnějších a nejkrásnějších míst nedaleko od Prahy je údolí Kocáby pod Kozími horami v okolí Plechhamru a skály nad ním.  Původně zde v roce 1698 vznikl nový hamr na výrobu plechu. Počátkem 18. století byl upraven na mlýn, který fungoval až do roku 1931, kdy vyhořel. V současnosti spatříte pouze zříceniny mlýna. Procházka z okolí části Mokropsů "Pouště" stojí za to.

Skály nad údolím Kocáby.

Jsou z nich pěkné výhledy do blízkého okolí.

Všimněte si, kolik šedozeleného lišejníku, který svědčí o čistotě ovzduší, zde roste.

Plechhamr je přímo pod námi. Pohled směrem k Dobříši.