Obrana racionality (3): Kant a Hegel

29. duben 2014 | 09.00 |

V textu zveřejněném na stránkách Českého rozhlasu, viz:

http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/alexandr-mitrofanov-leninovi-dedici--1343055

dává A. Mitrofanov svou představu o Leninovi, jeho motivech, významu jeho díla. Nabízím jinou. Tu, která vychází z dějin evropské racionality.

A. Mitrofanov se v článku obrací na lidi, "kterým v hlavě nevibruje jen prázdnota či zloba, prožívají mrazivý pocit bezmoci a obav z počínající války". Dělám totéž. Tak pokud se za tyto považujete, vydržte přečtěte si celý následující miniseriál. Počítám, že bude mít kromě tohoto ještě dva krátké díly. A použijte svůj rozum. Budu se snažit o co nejstručnější a nejsrozumitelnější podání logiky vzestupu a krize evropské racionality.

Nejen I. Kant, ale i nejlepší myslitelé na přelomu 18. a 19. století byli přesvědčeni, že se (Kantovi) podařilo najít to, co je jednou provždy dané a nezpochybnitelné, to, co bezprostředně souvisí s tím, že lidské poznávací schopnosti jako takové jsou jednou provždy dané a neměnné. Tuto představu jako naprosto naivní a vnitřně rozpornou doslova smetl svým dílem Georg Hegel (1770 - 1831):

http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_Wilhelm_Friedrich_Hegel

Určitou předehrou bylo to, jak se G. Hegel vyrovnal s myšlenkou, se kterou přišel německý filozof F. Jacobi (1743 - 1839). Podle něj je úlohou i osudem našeho rozumu, aby poznával podmíněnost našeho poznání, tj. aby ukazoval, jak jeden poznatek vyplývá z druhého. V tom je náš rozum silný, v tom však spočívá i jeho hlavní nedostatek. Neumožňuje nám totiž poznat nepodmíněné. Proto poznání nepodmíněného není a nemůže být v kompetenci rozumu, ale jedině víry. A to víry v řád přírody daný existencí Boha. Toto Jacobiho - svým způsobem defenzivní - řešení bylo posledním popudem, který vyprovokoval jiného německého filozofa - G. Hegela - k průlomu v pohledu na otázku nezpochybnitelného základu poznání. G. Hegel se především vzepřel proti tomu, aby hledání nepodmíněného bylo odejmuto z kompetence rozumu. Jeho argumenty proti F. Jacobimu jsou nesmírně podnětné: Víra v Boha nemůže být tím, co je nám dáno nepodmíněně. Vždyť samotná víra v Boha je podmíněna - to, zda věříme či nevěříme v Boha, i to, v jakého Boha věříme, je přece podmíněno rodinným a kulturním prostředím, ve kterým ten či onen člověk vyrůstal, jeho výchovou, tím, co prostudoval, úlohou církevních institucí a historickými podmínkami jejich působení, stavem rozvoje vědy, povahovými vlastnostmi člověka atd. A tyto podmínky, které vytvářely tu či onu konkrétní podobu víry toho či onoho člověka dokážeme poznávat a vyjadřovat prostřednictvím rozumu. Pro F. Hegela byl proto rozum nejvyšší formou poznání.

A zrovna tak, jak odhalil pokus vydávat za "nepodmíněné" to, co je zjevně a doložitelně "podmíněným", zrovna tak ukázal na to, v čem se zmýlil I. Kant. Vezměme např. Kantův výrok "svět vnímáme v podobě trojrozměrných věcí" (který je podle něj syntetickým, apriorním a apodiktickým). Opravdu? G. Hegel s naprostým cynismem konstatuje, že se jedná o aposteriorní soud, tj. výrok odvozený ze zkušeností. To že já, nebo František a patrně i kdokoli kdykoli vnímá realitu v podobě trojrozměrných věcí ještě neznamená, že to tak bude vždy. Podle G. Hegela tvrzení, že každý člověk má určitou schopnost poznávat svět určitým způsobem, je založené na empirické indukci a tudíž ani tudy nevede cesta k nalezení nepodmíněného. A kde tedy najít nepodmíněné? Na tuto otázku G. Hegel, poučený dosavadním vývojem lidského myšlení, odpovídá: Nepodmíněné nemůže existovat vně systému racionálního poznání, ve kterém se jednotlivé poznatky vzájemně podmiňují. Nejde tedy o to najít něco, co by samo o sobě, izolovaně, bylo jednou provždy daným a neměnným. Jde o to, aby byly pochopeny zákonitosti, podle nichž se naše poznání rozvíjí jako ucelený systém. Nepodmíněné - to co je jednou provždy dané a neměnné - nemůže existovat vně celého systému racionálního poznání.

G. Hegel dává tomuto ucelenému systému poznání podobu samovývoje Absolutní ideje (toho, co je neomezené, dokonalé, všemocné, tj. Boha), která stvořila náš svět, aby prostřednictvím svého opaku (našeho světa, který se vyznačuje nedokonalostí, omezeností apod.) poznala sama sebe. Prostřednictvím lidských dějin a zvláště pak lidského poznání se Absolutní idea vrací sama k sobě, čím (v podobě Hegelova díla) završuje svůj vývoj. - Dnes se nám tato představa může zdát směšná. Také ji zesměšnil v jedné své povídce S. Lem, kde popisuje superpočítač, jehož vstupy se po zásahu meteoritem propojily s výstupy a který začal obdobným způsobem vytvářet nekonečně světů, v nichž poznával svoji dokonalost. V Hegelově době se však jednalo o myšlenku, která měla značný ohlas. Zvlášť bouřlivá diskuse se rozvinula kolem jeho výroku:

"Vše, co je rozumné, je skutečné, a vše, co je skutečné, je rozumné."

Šlo totiž o to, zda druhá část výroku vychází z první, nebo naopak:

- V prvním případě to, co je rozumné, musíme též uskutečnit (to se líbilo radikální části Hegelových epigonů, mladohegelovcům, ze kterých vyrostl i K. Marx).

- Ve druhém případě to, co je skutečně, je i rozumné a tudíž musíme rozum použít k obhajobě poměrů (to se líbilo konzervativní části Hegelových epigonů, starohegelovcům).

Poznámka na závěr této části: V další části se podíváme, zda nelze vylepšit I. Kanta v jeho snaze najít neměnný základ poznání na základě reflexe poznávacích schopností. Pak vyzkoušíme ještě druhou cestu - tj. dát rozumnější interpretaci Hegelovy představy o samovývoji Absolutní ideje. Projdeme tak další kus cesty od počátků zrodu evropské racionality po současnost, abychom si ujasnili, kdo jak v dobách Leninových, tak i v době současné (slovy A. Mitrofanova ve výše zmíněném textu) hledá a nachází ty, "jimž v hlavě vibruje prázdnota či zloba".Považuji tuto otázku za naprosto zásadní otázku dneška.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře