Obrana racionality (2): Hledání nezpochybnitelného

28. duben 2014 | 09.25 |


V textu zveřejněném na stránkách Českého rozhlasu, viz:

http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/alexandr-mitrofanov-leninovi-dedici--1343055

dává A. Mitrofanov svou představu o Leninovi, jeho motivech, významu jeho díla. Nabízím jinou. Tu, která vychází z dějin evropské racionality.

A. Mitrofanov se v článku obrací na lidi, "kterým v hlavě nevibruje jen prázdnota či zloba, prožívají mrazivý pocit bezmoci a obav z počínající války". Dělám totéž. Tak pokud se za tyto považujete, vydržte přečtěte si celý následující miniseriál. Počítám, že bude mít maximálně 4-5 krátkých dílů včetně již uveřejněného a tohoto. A použijte svůj rozum. Budu se snažit o co nejstručnější a nejsrozumitelnější podání logiky vzestupu a krize evropské racionality.

Čím začít? Pokud chci dodržet slib stručnosti musím se vzdát pokušení zabývat se kolébkou zrodu evropské racionality - antickým Řeckem (mj. Platónem, Aristotelem). Nemohou se zmínit ani o vrcholu racionalizované teologie v podání Tomáše Akvinského. Nedostane se ani na první průkopníky novověké racionality, což mě zvlášť mrzí v případě mého oblíbence Giordana Bruna.

První, u koho se zastavím, je zakladatel empirické větve evropského racionalismu Francis Bacon (1561-1626):

http://cs.wikipedia.org/wiki/Francis_Bacon

0001pt;line-height: normal" class="MsoNormal">Proti středověkým dogmatům stavěl (až nekriticky) důvěru v empirii. Domníval se, že dostatečnou metodou poznání světa jsou různé způsoby utřídění a vyhodnocení dat, které popsal v Novém organonu.

Druhou osobou je René Descarte (1596-1650), zakladatel racionální větve evropské racionality:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ren%C3%A9_Descartes

Zpochybnil nejen nekritickou důvěru v empirické poznání (lžička ponořená do vody se zdá být zlomená, vzdálené objekty se zdají být menší než blízké), ale i úvahu provedenou prostřednictvím rozumu (protože se lze mýlit). O všem lze pochybovat. Jediné, co je podle něj nezpochybnitelné, je fakt toho, že jsem schopen pochybovat. A pokud pochybuji - myslím. A pokud myslím - jsem. Odtud slavné Descartovo "cogito ergo sum" ("myslím, tedy jsem"). Tím ukázal nejen roli pochybování, ale především nastolil otázku toho, co je základem poznání, toho, co je jednou provždy dané a nezpochybnitelné. Tato otázka se postupně stává hlavním problémem, se kterým se evropská racionalita snaží vyrovnat. Právě to bylo hnacím motorem jejího vzestupu.

K vyhrocení problému "nezpochybnitelného" přispěl David Hume (1711-1775)

http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Hume

Ukázal, že výrok "zítra vyjde Slunce" a ani žádný jiný odvozený od jakkoli velikého počtu empirických pozorování nemůže být nezpochybnitelným základem racionality.

B. Russel (1872-1970) později našel vtipný příklad, který upozorňuje na nedostatky empirické indukce. Slepice každé ráno uvidí hospodáře a dostane nasypáno zrní. Ve své hlavičce si prostřednictvím empirické indukce učiní závěr - objeví se hospodář, dostanu ošatku zrní. Jednoho dne však přijde hospodář a místo zrní má nůž. Místo toho, aby měla slepice zrní, má hospodář slepičí polévku.

Tímto letmým připomenutím prvních kroků vzniku evropské racionality se dostáváme ke zlomovému momentu, kterým je dílo Imanuela Kanta (1724-1804):

http://cs.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Kant

Základní otázka, kterou si I. Kant postavil (pod bezprostředním vlivem D. Huma, který ho - Kantovými slovy - "probudil z metafyzické dřímoty"), byla následující: "Jak jsou možné apodiktické syntetické soudy apriori?" Tj. soudy, které přinášejí nové poznání (typu "A je B"), které nejsou založeny na zkušenosti (slovo "apriori" znamená, že platí nezávisle na jakékoli zkušenosti), které platí naprosto všeobecně a můžeme je tvrdit s naprostou jistotou, nelze je zpochybnit (takto chápal smysl slova "apodiktický"). Tuto otázku můžeme formulovat v různých podobách, např.:

- Co nám umožňuje tvrdit něco s naprostou jistotou?

- Jakou podobu má "absolutní pravda", to, co je jednou provždy dané a nezpochybnitelné?

- Co lze považovat za "nepodmíněné", tj. co platí za všech okolností, platnost čeho není ničím jiným podmíněna?

I. Kant přichází s fascinujícím řešením. Takové apriorní apodiktické syntetické soudy skutečně existují. Jejich existence je umožněna tím, že lidé mají vrozené, neměnné a pro všechny lidi stejné poznávací schopnosti. Právě to jim neumožňuje poznávat svět a právě to jim umožňuje formulovat nezpochybnitelná tvrzení. Jako příklad lze uvést tvrzení "Všechny vnímané věci jsou trojrozměrné". Věc totiž obecně nemusí být trojrozměrná, může mít i jiný počet rozměrů, nebo se dokonce o dimenzionalitě vůbec nedá hovořit. Jenže člověk má schopnost vnímat svět pouze jako trojrozměrné věci a nikoli například dvojrozměrné či čtyřrozměrné. Proto pro něho jsou všechny vnímané věci pouze trojrozměrné. Podobným tvrzením tohoto typu je: "Každý jev má svoji příčinu, která mu předcházejí v čase." Toto tvrzení je podle I. Kanta nezpochybnitelné a jednou provždy dané proto, že naše schopnost vnímat svět je založena na vrozené (pro všechny lidi stejné a neměnné) schopnosti poznávat v čase, který plyne jedním směrem a je jednorozměrný. Všimněme si jednoho důležitého momentu. I. Kant neříká, "jaký je svět skutečně" (tento svět sám o sobě nazývá "věcí o sobě"), ale říká jen to, jak se nám tento svět jeví a že se nám jevit jinak nemůže. Podle něj je svět jako takový nepoznatelný. Nemůžeme vědět, zda ve světě "o sobě" jsou věci "skutečně trojrozměrné" (zda nejsou vícerozměrné či zda tam nejsou i věci méně rozměrné, příp. zda má smysl ve světě o sobě vůbec o nějaké rozměrnosti hovořit), ale pro nás bude svět vždy jen a jen trojrozměrný, pro nás bude čas vždy plynout jen jedním směrem apod. I. Kant byl přesvědčen, že našel ono kýžené nepodmíněné. Byl přesvědčen, že se mu to skutečně povedlo. A mnozí další myslitelé té doby tento názor převzali. Jenže pak přišel G. Hegel a všechno bylo jinak.

Poznámka na závěr této části: Laický i odborný čtenář má patrně určitý názor na to, co je spolehlivým základem našeho poznání, příp. zda takový základ vůbec existuje. Pokusme se však projít ještě další kus cesty od počátků zrodu evropské racionality po současnost, ať si ujasníme, kdo jak v dobách Leninových, tak i v době současné (slovy A. Mitrofanova ve výše zmíněném textu) hledá a nachází ty, "jimž v hlavě vibruje prázdnota či zloba". Považuji tuto otázku za naprosto zásadní otázku dneška.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře