Vize, jakou potřebujeme/1354

31. srpen 2025 | 00.01 |

blog ›

Jednání Trump-Putin začátek obratu? - část III.

Poměrně nečekaně se zrodila mimořádně zajímavá série k jednání Trump-Purin. Ještě před tím, než k vlastníku jednání došlo. Tato série belmi významně přispěla k zařazení pěstování vize do širšího kontextu globálního dění, současně uázala i metodologický význam pochopení zásadní změny a některých dalších teoretických východisek k přdvídání aktuálního dění.

Nejdříve stručný příspěvek hodnotící průběh:

Co uniklo komentátorům: Trump jako Zeman?

Rozhovor Trumpa se Zelenským, který Trump racionálně, i když trochu bezostyšně využil ke své propagaci, v mnohém připomínal Zemanův styl. Komentátorům (dokonce nejen mainstreamovým, u kterých by se to jakožto u postřelené husy dalo čekat) ušlo, že se nejen velmi tvrdě vyjádřil proti tzv. korespondenční "volbě" (píšu záměrně v uvozovkách, protože se jedná nikoli o volbu, ale o podvod), ale ukázal na část tzv. novinářů, kteří jsou jen a jen nástrojem manipulací ve službách současné globální moci:

"Je to taková nečestnost ze strany novinářů, kteří ztrácí důvěru. Ta důvěra je na historických minimech a myslím, že jsme se dostali do situace, kdy mi už volají lidé, dokonce i demokrati a děkují mi za to, že ve Washingtonu je bezpečno, že si mohli i vyjít na večeři. Volají mi i o jiných záležitostech, o tom, jak jejich syn golfista, si také chce vyjít na večeři, což je něco, co si dříve nedokázali představit. Najednou je tady bezpečno. Já chci jenom bezpečnost, zatímco tisk o mě píše jako o diktátorovi."

Minuta 31-32 pořadu (dobré je slyšet v celém kontextu), viz: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11412378947-90-ct24/225411058130818/

To tento typ novinářů se předvedl i při interpretaci závěrů washingtonských jednání. Za normálních podmínek by si nemohli profackovaní lídři EU dovolit takovou interpretaci výsledků, jakou předvedli.

Tak jsem si vzpomněl na nejoblíbenější vtip mého studenta, později dlouholetého přítele, bohužel již zesnulého, Jirky Havla (poslance Evropského parlamentu, předsedu Fondu národního majetku, stínového ministra školství za ČSSD, hlavně skvělého člověka a pedagoga, vynikajícího ekonoma, v SOCDEM moc a moc chybí):

Ke 40. výročí vzniku NDR se pořádá velkolepá přehlídka. Pozváni jsou i nejvýznamnější vojevůdci v dějinách lidstva – Alexandr Makedonský, Hannibal, Napoleon. Pochodují vydrilovaní pěšáci a Alexandr Makedonský to komentuje: "Já mít tak vycvičené vojsko, tak dojdu až do Číny." Pak jedou tanky, Hannibal na ně se zaujetím kouká a říká: "Já mít toto místo těch šedejch bestií, z nichž mně většina v Alpách pochcípala, tak jsem smetl Řím z povrchu zemského." – A Napoleon nic. Jen čte noviny. Oba se ho udiveně ptají: "Proč se na tu parádu nedíváš?!" Napoleon odpovídá: "Zrovna čtu Neues Deutschland (deník vládnoucí strany ve Východním Německu). Já mí takovéto noviny, tak jsem mohl ještě dvakrát prohrát u Waterloo, a stále bych vládl Evropě."

Jo. Včera to bylo pro šéfy EU washingtonské Waterloo. Přesně podle prognózy:

https://radimvalencik.pise.cz/12410-skvely-campbell-k-aljasce-a-kdo-vladne-v-eu.html

Ale mediální mainstream dnes funguje podstatně lépe než Neues Deutschland. Jak je však vidět, ani to už nestačí.

Další podnětnou úvahu dodala Jana Simonová

Co přineslo světu jednání na Aljašce

Jana Simonová

Setkání na Aljašce bylo v každém případě významné, avšak jeho význam a přínosy jsou nahlíženy různě.

TI jednodušší politikové, zejména z Evropy, byli zklamáni, že nedošlo k dohodě o uzavření příměří a že tudíž vlastně Trump šel na ruku Rusku a zklamal očekávání Západu. Bylo překvapivé, jak mnoho komentátorů z řad politiků a médií zastávalo tato nerealistická očekávání o možnosti dosažení příměří a beze studu dávalo najevo své protostoduché rozhořčení, že Trump "zklamal své spojence". Vlastně hořekovali nad tím, že se nestal zázrak. Každému jen trochu znalému vývoje konfliktu na Ukrajině přece muselo být jasné, že příměří nic neřeší, jen odsouvá řešení, a proto nepřipadá v úvahu.

Naštěstí podstatně více světových politiků vítalo dvoustranné setkání rozhodujících mocností ukrajinského konfliktu, nejen proto, že dialog je vždy užitečnější než boj, ale i proto, že ze setkání dvou chytrých a schopných lidí může vzejít hlubší pochopení souvislostí a vzájemné porozumění, návrhy spolupráce i ústní dohody o zásadních parametrech budoucího uspořádání světa. Jedním z takových parametrů byl jasný soulad v naléhavé potřebě zabránit třetí světové válce a jadernému konfliktu, což bylo pro většinu zemí světa velmi povzbudivé. Dalším důležitým poselstvím bylo, že je třeba přemýšlet o budoucnosti, možnostech spolupráce, a nikoliv o způsobech udržování nic neřešící války a regionálního napětí.

Setkání na Aljašce bylo také jasným signálem o výrazné změně chování dosavadního světového hegemona. Poručenství a sdělování individuálních očekávání a ultimat bylo nahrazeno respektem k partneru v dialogu. Lze si jen přát, aby se tyto náznaky plně realizovaly a bránily návratu zpět k politice diktátu a ekonomického nátlaku.

Bylo to setkání dvou velkých politických vůdců a také dvou velmi rozdílných osobností, které už mají za sebou několik kol poznávacích telefonických rozhovorů. Trump už poznal, že skončit válku s Putinem nebude jen o vyjednávání a dočasných ústupcích na Ukrajině, ale především o nastolení dlouhodobých mírových poměrů v Evropě, alespoň v té části Evropy, která má Rusko tzv. "na dostřel". Taky možná poznal, že Putin, na rozdíl od politiků Západu, má ucelenou představu o tom, jak nastavit poměry v Evropě a ve světě, aby byla zajištěna relativní bezpečnost pro všechny bez neustálé hrozby nových válek. Tuto představu sděluje světu od začátku století, ale zdá se, že ho dosud nikdo na Západě moc nevnímal. Putin zase poznal, že nelze řešit jen vojenskou bezpečnost, ale musí to spojit se vzájemně výhodnou spoluprací v ekonomice, mezinárodní dopravě a financích. Na těchto důležitých aspektech a vazbách určitě našli oba shodu.

A co Evropa? Zase jenom lamentuje, že nebyla pozvána a nebo se posunula trochu dopředu? Vymyslela už něco smysluplného, co by nabídla pro jednání? Od roku 2022 zdůraznuje nutnost hájit evropské hodnoty prostřednictvím jednotné podpory konfliktu na Ukrajině, ke které se zpočátku však připojovala poněkud váhavě. Zároven se však rázně pustila do tvrdého nátlaku na Rusko prostřednictvím sankcí, aniž objasnila svou cílovou vizi ekonomického vítězství nad Ruskem (s drahými energetickými vstupy!). A nakonec to teď vypadá, že se stále více připravuje na vojenskou porážku Ruska. Nebo vlastně žádnou vizi nemá, má jen iluze a snaží se odhadnout a vyplnit přání jiných zemí?

Aljaška tak, možná nechtíc, demonstrovala, že vítězí ten kdo má realistickou vizi, srozumitelnou, přijatelnou a víceméně výhodnou alternativu pro všechny zúčastněné. Je druhořadé, jestli ji sám vymyslel nebo ji přijal nebo spoluvytvořil s partnerem v diskuzi. Důležitá je dlouhodobá vize míru a spolupráce.

Smutný příběh Evropy naopak ukazuje, že demokratické uspořádání nezaručuje, že se do vedení zemí dostanou schopní politici, kteří svými rozhodnutími neničí ekonomickou prosperitu, neničí vztahy mezi zeměmi a nepodporují války. Současná situace v Evropě je svědectvím ničivé síly politiků a jejich voličů, kteří žijí v iluzích, nechápou realitu světa a vedou své země do zkázy.

Aljaška poskytla útočiště zlomovému setkání, které:

1. - otevřelo karty hlavních hráčů a pomohlo zemím, zejména v Evropě, zbavit se svých iluzí a přehodnotit své postoje do budoucna,

2. - prokázalo, že jednání je možné i mezi největšími soupeři, a že diplomacie může mnohé vyřešit, ale musí se umět,

3. - plně otevřelo cestu pro následná jednání o nalezení nového světového uspořádání, umožňující spolupráci bez nátlaku a rostoucí blokové konfrontace.

Aljaška však byla jen prvním krokem a rozhodující bude, jak jednotlivé země využijí nových možností a začnou usilovat mír a nebo zda budou pokračovat v dosavadní politice vojenských provokací a střetů. Válka na Ukrajině bude muset pokračovat, dokud svět nenajde jiné řešení. Naštěstí většina zemí světa stále má vzdělanou a schopnou diplomacii, jejímž cílem je udržovat dobré vztahy bez válečných konfliktů a podporovat mezinárodní obchod a prosperitu.

Jak se rozhodne Česko? Jako člen Aliance ochotných, dosavadní politická reprezentace jasně prokazuje, že usiluje o uznání právě na straně podporovatelů Ukrajiny a prodlužování války, posilování NATO a její vojenské připravenosti na hranici Ruska. Čeští voliči však projevují moudrost ve svých požadavcích na zastavení války na Ukrajině a sílící averzi k posilování útočné výbavy české armády a účasti české armády ve válečných operacích ve světě. Místo rostoucích výdajů na vojenskou připravenost by většina Čechů jistě volila lacinější energie, potraviny, život v pohodě a přátelské vztahy se sousedními zeměmi a v celé Evropě.

Vzhledem k tomu, že diplomacie už v Česku nefunguje, je těžké zapojit se do úvah o novém uspořádání ve střední a východní Evropě, které by uspokojilo nejen Rusko a tzv. historický Západ, ale i nás ve střední a východní Evropě. My nesdílíme imperátorské zájmy historického Západu, nechceme, aby naše země byly místem dalších válek, aby naši vojáci umírali v první linii jako dosud ukrajinští.

Hledá se nové uspořádání Evropy a my stojíme mimo, protože jsme si diplomatické vztahy s určitými zeměmi zakázali. Ted je čas se zapojit do mezinárodních jednání. Ted je čas na návrhy. Pokud bychom chtěli žít v nějakém neutrálním pásu uprostřed Evropy jako neutrální zona, je čas o tom přemýšlet a diskutovat s možnými spojenci, přesvědčovat, utvářet neformální spojenectví a hlavně se diplomaticky angažovat na všech frontách.

Je jasné, že současná vláda to neudělá. Neudělá nic, co by oslabilo její pozici a moc, bez ohledu na katastrofické dopady na lidi.

Naštěstí budou za pár týdnů volby, které ukáží co chtějí Češi. Chtějí žít dále v područí Bruselu a přispívat na blahobyt historického Západu, a nebo chtějí svůj život bez válek, válečných kořistí pro jiné, bez odvodů zisků, skrytých daní a poplatků bohatému Západu. Dospěli Češi k samostatnosti rozhodovat o své budoucnosti nebo se zase podřídí radám, které se většinou obrátí proti nám.

O tom budou nadcházející volby.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Už dlouhou dobu jsem toužil podívat se do Temešváru, města v maďaské části Rumunska se slavnou dávnou i nedávnou historií. Město je to dost velké, hodně špatně se tam parkuje, ale stojí za to jej navštívit.

Ubyloval jsem se kousek odsud, asi 50 km, ve městečku Lugoj. Mj. i proto, abych se podíval na druhou stranu až k Železným Vratům na Dunaji. Po cestě jsem navštívil i některá další města, městečka či místa. Bylo to zajímavé a stálo to za to.

Poslední den před odjezdem jsem i udělal čas na prohlídku Lugoje, městečka ve kterém jsem byl ubytován. Část centra vypadá poměrně dobře.

Typický obrázek - byty postavené tehdy nejlevnější technologií (na bázi "čtyřetážek"), typické rozvody. Ale i v těchto dělnických částech městečka je příjemné posedět u piva a popovídat si s místními. Rumunštině není tak nesrozumitelná, jak si myslíme. Zejména pro toho, kdo zná trochu latinu.