Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ip: Doporučuji jako humorný doplněk k aktuální situaci a také oslavám 28. října:
https://www.radiouniversum.cz/gulyasovy-signaly-prevlekarna/

karel mayer: Po delší době jsem se podíval na blog docenta Valenčíka, a tak se dostal k pozvánce k účasti na 67. veřejném setkání k pěstování vize. Docent Prorok zde představil své vidění současné epochy.
Přednáška byla vynikající, a i když pro mne nepřinesla žádné zásadní nové pohledy, objevily se v ní náznaky chápání současné doby i trochu jiným způsobem, než je u docenta Valenčíka zvykem.
Docent Prorok podle mého názoru naprosto přesně naznačil tři současné největší problémy civilizace (je úplně jedno, máme-li na mysli USA, Čínu, Rusko, EU nebo nějakou jinou entitu), a to vědeckotechnický pokrok, přelidnění a globalizaci. Nepochopení a bagatelizace těchto fenoménů, jejichž řešení spolu souvisí, pak vede pouze do apologetiky současného stavu, a je úplně jedno, zda je to z pozice kvazi-levice nebo kvazi-pravice.
Až do nástupu kapitalismu, tedy v období feudalismu, byla lidská společnost schopna vyprodukovat jen minimální nadprodukt. Celé ohromné skupiny obyvatelstva byly rády, pokud jen přežily. Vrchnost a církev tak neměly problém veškerý nadprodukt spotřebovat stavbou svých okázalých sídel a náboženských stánků. Situace se změnila s nástupem kapitalismu, s dramatickým nárůstem produktivity práce (tzv. období prvotní akumulace kapitálu). Marx tuto změnu velmi dobře zaregistroval a popsal. Objevila se nadhodnota a odtud byl jen krůček k představě, že „zespolečenštění“ nadhodnoty umožní ráj na zemi. Marx této představě propadl tak silně, že ve věku 30 let vydal Komunistický manifest a po celý zbytek svého života nepracoval na ničem jiném než na obhajobě této své vize. Již v době, kdy dokončoval Kapitál, a zejména v dalších letech musel vidět, že společnost se posouvá někam úplně jinam. Nikoho by tedy nemělo překvapit, že jeho vědecký, nebo možná lépe „vědecký“ výklad světa vzal v druhé polovině 20. století tak rychle zasvé.
Tento odstavec nemá za cíl nic jiného, než „zapomeňme na Marxe!“. Ti, kteří stále hledají u Marxe odpověď na to „kde jsme a kam jdeme“, jsou cestujícími, kteří chtějí lokálkou dohnat (snad i předehnat, jako již několikrát v minulosti) rychlík. Ano, mohou ho dohnat, ale pouze za situace tak zásadní poruchy na rychlíku, která jej zastaví a umožní lokálce, aby ho dojela. Osobně dávám přednost naskočení do rychlíku, pokud to ještě vůbec půjde.
Nové způsoby soužití lidí, často tak rozdílné oproti situaci jen před několika desítkami let, řadu lidí znepokojují až děsí. A přitom jde o zákonitý proces. Rodina s pěti, sedmi, snad až s deseti dětmi byla ještě před 200 lety zcela běžná. Rozhodující část populace se zabývala zemědělstvím. Pro přežití zemědělské rodiny byla potřebná každá ruka, navíc za situace vysoké dětské úmrtnosti a minimální zdravotní péče pro ty, kteří se dožili dospělého věku.
Razantně se to změnilo s nástupem průmyslové revoluce. Průmyslový dělník již nepotřeboval pět, sedm nebo snad deset dětí. Byl rád, že ze svého mizerného platu uživí sebe, svou partnerku a snad jedno až dvě děti. Církev i nadále sice apelovala na rození dětí, samozřejmě pouze ze svého úzkého ideologického důvodu. Na faktickém zlepšení životních podmínek dělníků neměla žádný zájem, naopak naprosto zdevastovanému dělníkovi bylo možné slibovat hory doly na onom světě. Vyšší počet dětí v těch nejzoufalejších rodinách nevyplýval z potřeby dětí, ale z kulturně sociální neschopnosti regulovat porodnost.
Osvobození žen od neustálého rození dětí a jejich nastupující ekonomická nezávislost na muži-živiteli pak zasadila stávajícímu rodinnému modelu poslední ránu. Dnešní emancipovaná žena chce být nezávislá, a pokud je společností (kamarádkami) tlačena k početí, tak maximálně jednou, aby si mezi ostatními měla možnost také zasvěceně o porodu a dětech popovídat. Že touto sníženou porodností není ohrožena existence lidstva jako živočišného druhu je jasné. Lidí je, slovy klasika „jako sraček“. To znamená, že vize budoucnosti musí počítat s výrazným snížením populace, která ale nemá s nějakou genocidou nic společného.
A tím se dostáváme ke třetímu fenoménu – globalizaci. I v tomto případě jde o objektivní proces, který směřuje k vytvoření někdy v budoucnosti jednoho globálního hráče, správce, organizátora či jak tomu budeme říkat, světa. Pro tuto globalizaci je třeba svobodných lidí, tedy lidí, které nesvazuje ani rodinné, ani národní pouto. Uchování národního státu, jak bylo ze strany jedné diskutující až neúměrně zdůrazňováno, je právě projev cestujícího na lokálce, kterému už rychlík dávno ujel a on (resp. ona) už ho vzhledem k věku ani nikdy nedožene.
Nad úrovní vzdělanosti naší dnešní mládeže můžeme plakat, ale ona má všechny předpoklady pro to, aby se s tímto globálním světem ztotožnila, tedy mohla v něm žít. Moc toho neví, neumí analyzovat a získané poznatky syntetizovat, umí ale to, co potřebuje – blogovat, psát SMS, komunikovat elektronicky a co já vím co ještě, co já neumím a ni neznám. Tito mladí lidé nemají problém přestěhovat se na druhou stranu zeměkoule a tam dělat prakticky cokoliv, protože po nich nikdo nebude chtít nic kvalifikovaného (prodávat hamburger lze stejně dobře v Praze na Václaváku, jako v Sydney někde na nádraží).
A že tito mladí lidé jednou zestárnou a zemřou bez dědiců, nezpůsobí nikomu žádný problém. Zbytečných lidí, tedy lidí, kteří jen přežívají, je ohromné množství a budou přibývat. Možná, až se lidská populace sníží na desetinu, možná dvacetinu a zůstanou tedy jen ti, kteří skutečně mohou efektivně a smysluplně pracovat v globálních strukturách, pak se vytvoří podmínky pro rozvoj produktivních služeb doc. Valenčíka.