Jaké reformy a proč (46) Retro: Let na Měsíc

21. březen 2014 | 07.56 |

V souvislosti s přípravou projektu zaměřeného na problematiku tržně zprostředkovaného samofinancování odvětví, které poskytují produktivní služby (umožňující nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu) jsem narazil ve svém archivu na některé články publikované před několika léty. Uveřejním některé z nich. Myslím, že s odstupem času (v tomto případě téměř tuctu let) je leccos vidět lépe.

Doufám, že případní oponenti projeví schopnost číst to, co je černé na bílem (byť jen na obrazovce).

Následující "Retro" je z časopisu Marathon 2/200 z článku "Reforma financování investic do vzdělání a význam ekonomické teorie pro praxi". V části, kteroou zveřejňuji, je provedna analogie mezi hledáním vhodného způsobu financování vysokého školství s hledáním vhodného způsobu letu na Měsíc:

"Technická" realizovatelnost

Začněme nyní z opačného konce. Podívejme se nejdříve, jak se s problémem letu člověka do Vesmíru vyrovnala fyzika (tj. jakou orientující roli plnila), a potom zauvažujme nad tím, jak se s problémem současného dosahování efektivnosti i rovnosti vyrovná ekonomická teorie.

Chceme-li tělesu udělit dostatečnou rychlost, aby se mohlo dostat na oběžnou dráhu či vymanit se z gravitačního pole Země, nejdříve nás napadne použít již známý princip. V daném případě to byl nápad použít dělo, pochopitelně hodně velké dělo. S takovým nápadem přišel fantasta J. Verne ve známé novele "Cesta na Měsíc". Pravda, již Cyrano z Bergeracu znal více možností, jak se dostat na Měsíc, ale ty se s principy fyziky rozcházely natolik, že nemohly seriozní uvažování ani inspirovat. Ovšem ani v případě osvědčeného principu, který navrhl J. Verne, stačí hrubé teoretické propočty, aby bylo zřejmé, že tudy cesta nevede:

- Zrychlení při udělování potřebné rychlosti projektilu by bylo natolik obrovské (a to i v případě velmi dlouhé hlavně), že by nejen posádku, ale i jakýkoli přístroj, který by v projektilu byl umístěn, rozdrtilo.

- Žádný ze známých materiálů by požadavky vyplývající z parametrů při výstřelu nevydržel.

- Navíc musíme počítat s odporem vzduchu - to znamená, že rychlost projektilu při opuštění hlavně by musela být podstatně vyšší, než potřebných osm kilometrů za vteřinu. Ovšem již při mnohem menší rychlosti by se projektil v hustých vrstvách atmosféry v podstatě vypařil.

(Důvodů technické nerealizovatelnosti s využitím osvědčeného principu je mnohem více.)

Bylo tedy nutné najít jiný princip. Tohoto úkolu se ujal K. Ciolkovskij (jeho hlavní práce byly publikovány v létech 1903-1929). Nejdříve ho napadlo, že projektilem, který by mohl být vystřelen, by mohlo být další dělo, které by vystřelilo další (menší) dělo, atd. Princip několikanásobného výstřelu by možnost technického řešení problému zreálnil. Ovšem i zde se ukázalo s využitím nenáročných výpočtů, že tato "cesta je zarubaná". Aby bylo dosaženo potřebné rychlosti, muselo by být první (stacionární) dělo příliš obrovské. Navíc při každém výstřelu by i tak vznikalo příliš velké zrychlení.

Při úvahách o tom, jak snížit váhu vystřelovaného systému děl, si K. Ciolkoskij uvědomil, že podstatným způsobem záleží nejen na hmotnosti toho, co je - v souladu se známým principem akce a reakce - "vystřelováno" zpět, ale i na rychlosti toho, od čeho se "odráží" to, co se má dostat do Vesmíru.

Odtud byl již jen krůček k myšlence reaktivního (raketového) motoru, kdy tím, co dává tělesu dostatečnou rychlost, je proud plynu. Jde o to, aby byla vhodným způsobem zajištěna co největší rychlost plynů vycházejících z trysky. Z původní myšlenky několika postupně se vystřelujících děl v jeho koncepci přežila myšlenka vícestupňové rakety (význam uplatnění vícestupňového principu vyplynul z Ciolkovského rovnic). Vypracování nového principu prokázalo technickou reálnost letu člověka do Vesmíru, i když k praktické realizaci bylo ještě hodně daleko. Tak daleko, že K. Ciolkovskij během svého života dosáhl jen částečného uznání výsledků své práce.

Vraťme se nyní k problému možnosti současného dosažení efektivnosti a rovnosti, tj. vytvoření takových podmínek, za jakých by byly dostatečně využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem a uplatňováním schopností člověka. A to nikoli z "dobré vůle" těch, kteří mají dostatek investičních prostředků, ale v důsledku konkurence mezi nimi.

I zde zprvu se nabízí využití osvědčeného principu - půjček. Půjček na vzdělání či další předpoklady rozvoje a uplatňování schopností člověka. A i zde narazíme na řadu problémů, které ukazují, že využití osvědčeného principu půjček není vhodné. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka.

Podobně jako v případě letu člověka do Vesmíru, se i zde hledalo vhodné "technické řešení". A to v přímé návaznosti na původní princip:

- Riziko dlužníka (toho, komu byly prostředky na vzdělání apod.) poskytnuty, lze snížit, pokud bude splácet podle toho, jaké výše příjmu dosáhne, a to z částky přesahující určitou únosnou hranici (např. statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu).

- Riziko věřitele lze snížit jeho rozložením na velký okruh (velké portfolio) dlužníků (od některých dostane více, od některých méně, v průměru dosáhne potřebného zhodnocení půjčené, resp. investované částky).

V této fázi vypadalo hledání "technického řešení" jako nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.).

Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip (pokud jej budeme aplikovat na oblast vysokoškolského vzdělání, i když lze uvažovat i o dalších aplikacích), lze ve stručnosti charakterizovat takto:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém vzdělávacích služeb.

2. "Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent) "platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese - tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3-5 % z dosaženého příjmu) po předem stanovenou dobu (10-15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno).

Při objevení principu přenesené ceny hrála důležitou orientující roli ekonomická teorie. Jde totiž o to, že praxe nastoluje otázku financování investic do vysokoškolského vzdělání v řadě aktuálních kontextů - jde o to, aby školy měly více peněz, o to, aby byl přístup ke studiu umožněn co nejširšímu okruhu zájemců, o to, aby si vysoké školy konkurovaly, o to, aby prostředky byly rozdělovány mezi vysoké školy podle jejich přínosu, o to, aby zájemce o studium byl vybaven dostatečnými informacemi, co mu studium na té či oné škole přinese, o to, aby přístup ke vzdělání (včetně nezbytnosti platit vícenáklady spojené se studiem) byl co nejméně omezen majetkovými poměry zájemce o studium, o to, aby vysoké školy byly zainteresovány na kvalitě poskytovaného systému vzdělávacích služeb, o to, aby i zaměstnavatel absolventů vysoké školy získal informace, jakou úroveň má absolvent té či oné vysoké školy či oboru na té či oné vysoké škole, o to, aby do financování vysokoškolského vzdělání mohly vstoupit i zdroje ze sekundárního kapitálového trhu apod. Z hlediska konkrétních forem a parametrů úhrady studia se dostávají výše uvedené požadavky do řady rozporů. Princip přenesené ceny (s důrazem na uchování informačních, motivačních a alokačních funkcí ceny) umožňuje zabezpečit společný základ pro optimální naplnění všech výše uvedených požadavků.

Tento způsob splácení plní několik funkcí současně:

- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

Protože v realitě lze předpokládat možnost výběru splácení, znamenalo by to, že ti, co věří svým schopnostem být úspěšní, mohou dávat přednost úročenému závazku. I když v praxi mohou hrát i roli různé psychologické okolnosti, mj. neochota vystavovat se riziku - své vlastní schopnosti i budoucnost se velmi obtížně odhadují. Konkurence mezi vzdělávacími zařízeními patrně povede k tomu, že každé se bude snažit ve vyvážené podobě nabídnout všechny z uvedených možností. (Např. banka může nabídnout studentovi přímou úhradu závazku a požadovat od něj splácení úročeného závazku podílovou formou.)

To znamená, že navrhovaný systém v sobě obsahuje možnost uplatnit ostatní formy zpětného splácení.

Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím:

1. Má více parametrů - výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení.

2. Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích může sekundárně vzniknout její nominální ocenění.

3. Je odvozena od ocenění produkce vysoké školy na profesních trzích (přenáší informaci o uplatnění této produkce a vytváří i potřebné motivace směřující ke zvýšení hodnoty produkce).

4. Alokuje prostředky ve prospěch těch vysokých škol, jejichž produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích.

Všimněme si, že přenesená cena je něco mezi úvěrem a daňovou zátěží (aniž by byla jedním či oním). Vytváří rovněž "můstek" mezi specifickým vztahem věřitel - dlužník, který vzniká při investování do lidských schopností (studentem/absolventem, který "kupuje" systém vzdělávacích služeb a je současně dlužníkem, a vysokou školou, která je "prodávajícím" a věřitelem současně), a kapitálovým trhem. (Ze stávajících systémů zpětného financování investic do vzdělání má k využití principu přenesené ceny nejblíže americký systém "MyRichUncle", viz www.myrichuncle.com.)

Jakmile začneme pracovat s principem přenesené ceny, odpadají všechny námitky týkající se "technické realizovatelnosti" projektu dosažení souladu mezi rovností (interpretované jako rovnosti příležitostí) a efektivností. Dlužno poznamenat, že objevení principu přenesené ceny vychází z poznatků ekonomické teorie, konkrétně pak z toho, v čem spočívá hlavní funkce ceny jako takové. Totiž z toho, že cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Jedná se vlastně o zobecnění pojmu cena (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (46) Retro: Let na Měsíc ondrey 21. 03. 2014 - 09:19