Sypání písku do soukolí, či cesta k reformám?

14. prosinec 2012 | 09.29 |

Sypání písku do soukolí, nebo cesta ke skutečným reformám?

Co je podstatou penzijního systému?

Sociální demokracie ústy svého stínového ministra financí J. Mládka oznámila, že jedním z prvních kroků, které učiní poté, co bude vládnout, bude zrušení tzv. 2. pilíře penzijního systému. Současně uvedla, že o tomto kroku informuje penzijní fondy, aby předem věděly, s čím mají počítat. "Ještě na závěr zazpívat Internacionálu, a je obrázek kompletní," komentoval jeho vystoupení premiér P. Nečas.

Na první pohled by se mohlo zdát, že ze strany ČSSD se jedná o podobný případ antireformní politiky, jakou se proslavil J. Paroubek. Pokud se však zamyslíme nad tím, jakou podobu by mohly mít a měly mít skutečné reformy, je to právě naopak. Tato (současná) vláda skutečné reformy blokuje, a (současná) ČSSD k nim cestu otevírá. (Doufám, že jí to vydrží i do budoucna, i když jsem zažil už hodně zklamání.)

O co jde? Musíme začít tím, o čem penzijní systém je. Má dvě složky. Penzijní zabezpečení (nutné minimum pro přežití) a penzijní pojištění. Do našeho současného penzijního systému jsou tyto složky zakomponovány velmi nevhodně a již z tohoto hlediska tento systém vyžaduje reformu. Ovšem jakou?

Zamysleme se nejdříve, proti jakému riziku penzijní pojištění pojišťuje? Proti riziku dožití vysokého věku? Nikoli. Ten, kdo se upije k smrti v 90 letech při práci v kamenolomu, ze systému penzijního pojištění čerpat nemusí. Pojistná událost v rámci tohoto systému nastává tehdy, když někdo v důsledku zvyšujícího se věku ztrácí svou schopnost zajistit si dostatek prostředků pro svůj důstojný život. Právě proti tomuto riziku by měl penzijní systém pojišťovat. A vytvořit tak určitý typ solidarity mezi těmi, co i ve vyšším věku se mohou a chtějí uplatnit na profesních trzích, a těmi, co již nemohou (třeba i proto, že už toho "zkrátka mají dost" v důsledku typu své profesní dráhy).

Jakou podobu by mohly mít skutečně reformy a musely by bolet?

Problematiku stability penzijního systému a tím tedy i ekonomických aspektů dlouhověkosti, resp. otázku, jak v rámci systémů sociálního investování a sociálního pojištění (tj.

zejména systému vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému) vytvořit motivace vedoucí k prodloužení období dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích, lze pojmou takto: Obecně platí, že skutečné reformy systémů financování sociálního investování a sociálního pojištění umožňují plnější využití lidského potenciálu i uplatnění lidského kapitálu (vertikální rozměr), návazně pak prodloužení zenitu i horizontu jeho dobrovolného produktivního uplatnění (horizontální rozměr). Reformy v dané oblasti lze provést komplexně a účinně současně s nasměrováním a urychlením růstu tak, aby byl naplněn i jejich lidský rozměr. (Patrně platí, že pokud reformy netěží z výše uvedeného, nejde o reformy, ale o pokus zneužít reformy k tunelování společnosti.)

Z hlediska praktické realizace si lze snadno představit systém, do kterého může člověk vstoupit dobrovolně v určitém věku (dejme tomu 50 let), který má tři složky:

- Penzijní pojištění založené na solidaritě mezi těmi co se chtějí a mohou uplatňovat na profesních trzích v co nejdelším časovém horizontu, kdy efekty prodloužení horizontu produktivního uplatnění se dělí mezi ty, kteří se i ve vyšším věku uplatňují na profesních trzích (zvýší se jim výplata penzijních dávek, až odejdou do důchodu), a mezi ty, kteří z některého důvodu již v důsledku stárnutí ztrácejí schopnost uplatnění na profesních trzích. (Tuto roli by měl sehrát např. standardní NDC systém.)

- Systém zdravotního pojištění, který je schopen poskytovatele zdravotní péče (běžné a zejména preventivní, včetně účinného monitorování zdraví a kontroly životosprávy) zainteresovat na prodloužení doby jeho produktivního uplatnění na profesních trzích, přesněji na tom, aby byl člověk co nejvíce a co nejdéle "fit".

- Systém postgraduálního vzdělání, který je zainteresován na tom, aby ti, kterým jsou vzdělávací služby poskytovány dle jejich individuálních potřeb, se byli schopni na základě svých celoživotních zkušeností, jejich kultivace i nově získávaných poznatků co nejdéle uplatňovat na profesních trzích. Součástí tohoto vzdělávání může být i předávání poznatků týkající se schopnosti mezigenerační komunikace či sebepéče o zdraví.

Lze předpokládat, že pokud by takový systém existoval, lidé by se naučili kvalifikovaně projektovat celoživotní strategii svého produktivního uplatnění. V této oblasti by se nabízel široký prostor pro uplatnění různých poradenských institucí, včetně role, kterou by zde v logice svého poslání a své historie mohly sehrát odborové svazy a profesní komory.

Je zřejmé, že takto pojaté reformy by nejen skutečně něco změnily k lepšímu, ale nemusely by ani tolik (nebo vůbec) bolet.

V čem je Nečasova reforma penzijního nebezpečná?

Hlavní nebezpečí penzijní reformy, kterou násilně a s porušením prakticky všech pravidel, podle kterých by se o podobných, takto závažných otázkách mělo jednat, prosadila Nečasova vláda, není ani tak v tom, že se snaží otevřít cestu k vytunelování značných prostředků. Ti, co je svěří do fondů v současném turbulentním finančním světě, budou mít prostě smůlu. Místo něčeho "navíc" se budou muset smířit s tím, že na tom budou hůř než ti, kteří se nenechali nachytat. A dopady na pokles domácí poptávky nebudou tak zásadní.

Hlavním problém vládní reformy penzijního systému je to, že uzavírá cestu ke skutečným reformám. Oslabuje první pilíř, především však prakticky znemožňuje možnost jeho přeměny v motivující ve výše uvedeném smyslu. A tím blokuje i možnost reformy významných prvků vzdělávacího a zdravotního systému. Právě proto zastavení reformy způsobem, který zvolila ČSSD je oprávněný a není "protireformní", ale "proreformní".

Když se řeklo A, řekne se i B?

V povědomí veřejnosti přetrvává pohled na ČSSD jako na protireformní či jen vlažně proreformní stranu. Tak tomu nemusí být do budoucna.  Teď je na ní, poté co řekla A (oznámila odhodlání eliminovat nebezpečné důsledky Nečasovy reformy), zda řekne i B – tj. představí plán koncepčních reforem. Zde stále ještě dost chybí k dotažení i přehodnocení toho, co se do jejího programu dostalo v důsledku podbízení se voličům v minulých létech. Nebude to mít jednoduché. Ale je dnes patrně jedinou stranou, která může skutečné reformy prosadit. A jak je řečeno ve známém českém filmu, když je někdo jediný, kdo může, tak musí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Sypání písku do soukolí, či cesta k reformám? martin podolák 06. 02. 2013 - 00:01