Jaké reformy a proč (351) MONOGRAFIE 4. část

22. leden 2012 | 08.11 | rubrika: první rubrika

Úvodní poznámka k tomuto

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 5x

Jaké reformy a proč (352) MONOGRAFIE 5. část

21. leden 2012 | 08.20 | rubrika: první rubrika
žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 5x

Mono 4

17. leden 2012 | 16.52 | rubrika: první rubrika

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb

Radim Valenčík a kol.

3.4.2. Vazby penzijního a zdravotnického systému

Penzijní a zdravotnický systém jsou na první pohled samostatné a vazby mezi nimi nejsou patrné. Až podrobnější analýza ukazuje, že vzájemné vazby těchto systémů existují a že jejich sociálně-ekonomický význam není zdaleka zanedbatelný.

Sektor penzí je fiskálně nejvýznamnějším sociálním subsystémem. Významným problémem je v této souvislosti otázka penzijního věku; většina pracujících si v současné době fakticky nedovede představit (negativní očekávání), že by v potřebné intenzitě a kvalitě byla schopna do vysokého věku pracovat a tudíž současné posouvání hranic podle demografických prognóz jim přijde jako fantaskní či sociálně necitlivé; příliš na tom nemění ani fakt, že případně mohou vytvářet v rámci penzijních schémat dodatečné zdroje, případně využít flexibilního věku odchodu do důchodu. To je podstatný argument podmiňující robustnost a akceptabilitu penzijních produktů. Občané pak mají tendenci penzijním schématům unikat nikoli z pohledu nastavení poměru ekvivalence a solidarity, ale subjektivního vnímání, zda je pro ně penzijní systém vhodný nebo nikoli. Tato otázka je řešitelná jen v rámci vazeb penzijního systému, profesních trhů, penzijního systému, zdravotnictví, sociální politiky jako celku a v neposlední řadě i celoživotního vzdělání. Tak lze dosáhnout větší akceptability penzijních schémat; jejich technické nastavení je podstatné a typologicky vysoce zajímavé, ale jeho existence samotná je odvislá také od výše uvedených aspektů. Synergickým efektem může být i prodloužení období dobrovolného produktivního uplatnění člověka a naplnění hlavního smyslu penzijního pojištění.

Sektor zdravotnictví je druhým fiskálně nejvýznamnějším. Výše nákladů na zdravotnictví má řadu aspektů, jako pozitivní se hodnotí investice do zdraví s cílem ovlivnit dlouhodobě zdravotní stav a spotřebu zdravotní péče, ale kauzální vztahy v této oblasti jsou nejednoznačné (Durdisová, Mertl 2008). Redukci nákladů na zdravotnictví lze očekávat především lepšími léčebnými postupy a úspoře na výdajích na léčiva, dále pak změnami v nezdravotnických determinantech zdraví. Individuální strategie jednotlivých jedinců ovlivňuje jejich stav v daném okamžiku, méně však již náklady na zdravotní péči v průběhu celého životního cyklu, neboť je často především odsouvá do budoucna. Významné to ovšem je z hlediska profesních trhů, a proto lze tvrdit, že kvalitní zdravotnictví spolu s dobrými individuálními strategiemi v oblasti zdraví mohou zlepšit situaci zejména po dobu aktivní pracovní kariéry jednotlivce (včetně možnosti jejího prodloužení).

Vzájemné vztahy těchto systémů jsou významné především z následujících důvodů:

- Oba dva systémy mají značný fiskální objem, případná selhání nebo naopak zlepšení v jednom systému ovlivňují i bilance systému druhého, proto je obtížné konstruovat "vyrovnané" či "efektivní" nastavení těchto systémů bez toho, aby se adekvátně vyvíjel i druhý z nich

- Lze vysledovat i vzájemnou podmíněnost efektivního fungování těchto systémů: zdraví populace determinuje také schopnost pracovat, důchodový systém zase determinuje koupěschopnost a celkovou finanční situaci penzistů, kteří jsou typickými "spotřebiteli" značného objemu zdravotní péče

Základní vazby mezi těmito systémy spočívají především v následujících kauzalitách:

- Penzijní systém obsahuje a distribuuje zdroje pro poproduktivní fázi života, včetně financování soukromě hrazené zdravotní péče

- Zdravotnický systém ovlivňuje zdravotní stav populace (přímo cca z 15-20 procent, nicméně řeší i sekundární důsledky ve smyslu léčby onemocnění s jinými primárními příčinami)

Meritem interakce těchto dvou sociálních subsystémů je změna řady demografických parametrů, mezi nimiž je nejvýznamnější střední délka života. Penzijní a zdravotnický systém jsou tedy propojeny přes prodlužující se střední délku života, která je do značné míry výsledkem fungování zdravotnictví a jeho rozvoje.

Klíčovou vazebnou spojnicí zdravotnického a důchodového systému je důchodový věk, který můžeme chápat jednak jako "nominální" (stanovený administrativně), jednak jako "reálný" (chápaný jako schopnost a ochotu člověka působit produktivně na profesních trzích). Zdravotnický systém ovlivňuje délku dožití a práceschopnost (byť zprostředkovaně), důchodový systém zase určuje, kdy je odchod do důchodu z fiskálního a sociálního hlediska financovatelný, případně může být nastaven tak, aby motivoval člověka k prodloužení doby jeho produktivního uplatnění.

Dalším vazebným parametrem je také nákladovost jednoho pojištěnce zdravotnického systému: ta musí být financovatelná veřejně (solidárně) nebo soukromě (privátně). V okamžiku, kdy daný člověk nemá pracovní příjem, generuje to v rámci vazeb penzijního a zdravotnického systému požadavek na veřejné zdroje (daňové, příp. sociálního piliře důchodového systému) nebo na soukromé zdroje, jejichž dostupnost je však v případě dosažení důchodového věku závislá na nastavení důchodového systému zejména v jeho ekvivalentní části.

Pokud se týká nákladů na zdravotnictví podle věkových skupin, ty ukazují, že ve vyšším věku se tyto náklady podstatně zvyšují, navíc vývoj za posledních 15 let akceleroval (ÚZIS, 2011). To zvyšuje význam adekvátního nastavení důchodového systému, zejména v případě vyššího podílu soukromě hrazené zdravotní péče. Nicméně i při stávajícím podílu solidárního (veřejného) financování to má svůj význam vzhledem k bilanci veřejných rozpočtů. V současné době jde především o platbu za tzv. státní pojištěnce, kde počet důchodců (určený např. důchodovým věkem a dalšími parametry důchodového systému) ovlivňuje i počet těchto "plateb" a tedy objem transferů (dotací) ze státního rozpočtu zdravotním pojišťovnám. V případě, že by se změnily podmínky pro platby zdravotního pojištění např. ve vazbě na starobní důchod, pak by tato vazba byla ještě silnější, stejně tak, pokud by se měnila výše pojistného např. podle věku. Z uvedeného vyplývá, že změny v důchodovém a zdravotnickém systému, zejména pokud se týká výše důchodu a výše pojistného na veřejné zdravotní pojištění, je nutno posuzovat vedle sociální únosnosti a vyrovnaného nastavení každého systému zvlášť také ve vzájemné vazbě, neboť náklady na zdravotní péči, resp. počty penzistů jsou silně odvislé od demografických charakteristik a v případě pohybu v jednom systému to může silně ovlivnit i bilanci systému druhého přesto, že byl tento "sám o sobě předtím nastaven optimálně".

Obrázek 3.11 – Náklady zdravotních pojišťoven na zdravotní péči podle věkových skupin v Kč, 2010

Zdroj:   ÚZIS (2011)

QALY, DALY a jejich vazby k sociálním systémům

QALY a DALY jsou ukazatele, které usilují o kvantifikaci kvality života ve vztahu ke zdravotnímu stavu jednotlivce. Dokud je kvalita života dobrá (nezměněná či jen mírně snížená), předpokládá se i práceschopnost jednotlivce a daný člověk tedy má zachovanou schopnost ekonomické aktivity; nebude tedy muset (ještě) být příjemcem dávek penzijního systému.

Mechanismus výpočtu ukazatele QALY uvádí například Hurley (2000):

kde h znamená počet jednotlivých zdravotních stavů, wh je měřítko kvality spojené s každým z těchto zdravotních stavů a th je doba strávená v každém z nich.

Na úrovni WHO (WHO, 2014) je v souvislosti s měřením času prožitého ve zdraví používán pro konkrétní onemocnění ukazatel DALY (disability adjusted life years), vyjadřující ztrátu let života díky předčasnému úmrtí a počet let života omezených díky invaliditě nebo špatnému zdravotnímu stavu. To ukazuje následující vzorec:

DALY = YLL + YLD = N * L + I * DW * L, kde N .... počet úmrtí, L .... střední délka života v okamžiku smrti, I .... incidence onemocnění, DW .... míra postižení (0-1), L .... délka onemocnění (do okamžiku uzdravení nebo úmrtí), YLL (Years Life Lost) je počet let ztracený díky špatnému zdraví,  YLD (Years Lost with Disability) je počet let života se zdravotním omezením.

Adekvátní by pravděpodobně bylo, když QALY začne (trvale) klesat, aby existovala možnost odejít do starobního důchodu v rámci parametrizace penzijního systému. Zdá se však, že kalkulace "průměrných QALY" je poměrně obtížná v rámci celé populace, i když má vztah k průměrnému důchodovému věku ve smyslu jeho adekvátnosti (a to i perspektivně ve vztahu k očekáváním ekonomicky aktivních).  Naopak se projevuje to, že QALY je svou podstatou ukazatel individuálního stavu. Tudíž QALY, ale i další ukazatele tohoto typu jsou především vedoucí k individuální kalkulaci práceschopnosti a kvality života, případně k průměrné kalkulaci v rámci vybraných sociálních skupin.

Platí, že ukazatel QALY, resp. DALY jsou svou podstatou v čase se měnící, tak jak se vyvíjí stav příslušného člověka, resp. sociální skupiny. Z tohoto hlediska je vhodnější spíše pro stanovení invalidních penzí, které jsou se zdravotním stavem jednotlivce přímo svázány. V případě důchodů starobních by asi bylo vhodné toto vztáhnout jen na některé diagnózy, které lze ve vyšším věku předpokládat. Mohou existovat penzijní schémata, která by při dostatečné změně QALY, respektive DALY ve vztahu k práceschopnosti přiznala danému člověku právo tohoto schématu využít. Nabízí se využít dvou koncepcí: Buď individuální, kdy nárok z příslušného schématu by se přiznával v případě změny ukazatele u konkrétního zaměstnance, nebo průměrné, kdy kalkulací průměrného poklesu těchto ukazatelů u zvolené sociální skupiny by se dospělo k adekvátnímu snížení důchodového věku, resp. umožnil by se vstup do příslušného penzijního schématu podle stanovených pravidel. Pokud bychom do tohoto schématu zohlednili i náklady na léčbu ve vztahu ke kvalitě života, lze takto kvantifikovat i přínosy případných preventivních a léčebných programů pro zaměstnance daného odvětví.

Na otázku důchodového věku a zdravotního stavu zaměstnanců mají významný vliv také obecné aspekty sociální politiky. Zhoršený zdravotní stav často vede k pobídkám odchodu do důchodu, pokud to sociální systém v některé variantě umožňuje. Je možno konstatovat, že úloha prevence a dalších mechanismů zdravotnického systému je ve vztahu k udržitelnosti penzijních systémů zcela zásadní. Nelze libovolně manipulovat s důchodovým věkem, resp. zohledňovat pouze střední délku života v konstrukci penzijních systémů ve smyslu populačních prognóz, aniž bychom se zabývali tím, v jaké kvalitě lidé žijí a zda jsou práceschopní. Jediné, kde jsou značné možnosti, je vytvořit motivační prostředí z hlediska zodpovědného přístupu člověka k udržení své práceschopnosti i ve vyšším věku.

Výzvy a problémové okruhy stárnutí pro zdravotnický systém

Stárnutí populace vnáší rostoucí disproporce do tradičních systémů zajištění zdravotní péče, kde v minulosti nebyly vyšší věkové skupiny brány jako specifický problém – typickou výzvou 1. poloviny 20. století byla naopak péče o děti a efektivní management onemocnění dětského věku. Jedná se jak o zvyšující se finanční náročnost zdravotní péče, jednak o nutnost řešit nové situace, které sebou přináší vliv stárnutí populace na ztrátu její práceschopnosti a zvyšující se podíl seniorů ve společnosti. Mezi fenomény, se kterými se setkáváme a na něž musí systém zdravotní péče v souvislosti se stářím reagovat, patří zejména

- růst počtu diagnóz specifických či výlučných pro starší populaci,

- nutnost realizace specifické péče o seniory (geriatrická péče),

- selhání běžných léčebných postupů při uvedení zpět do aktivního života,

- zvyšující se podíl tzv. "old old people", tedy věkové skupiny nad 85 let věku se zcela specifickými problémy ve zdravotní i sociální oblasti,

- stále užší propojování zdravotní a sociální péče (včetně celoživotního vzdělání), kdy pouze syntetické působení těchto nástrojů přináší žádoucí pozitivní efekt,

- etické otázky související s problematikou možností medicíny, prodlužování faktické délky produktivního uplatnění a celkové prodlužování života i kvality takto prodlouženého života.

Zmapování těchto faktorů a kvantifikace jejich důležitosti je důležitou podmínkou efektivního rozhodování a impulsem pro tvorbu nových mechanismů zdravotní péče pro stárnoucí populaci. Je zřejmé, že významným prvkem vyžadujícím interdisciplinární přístup je zvláště vazba na sociálně-ekonomický aspekt péče o stárnoucí populaci. Pokud si vypůjčíme paralelu s dětmi, tak v jejich případě tuto roli plní nebo by alespoň plnit měla funkční rodina. Je však zřejmé, že zatímco rodičovská úloha směrem k dětem je chápána v tomto směru jako přirozená, tak v oblasti vztahu lidí ke svým vlastním rodičům tato úloha selhává nepoměrně častěji. Svou roli v tomto směru může sehrát i efekt dvojí závislosti (tedy dětí i rodičů) na ekonomicky aktivní osobě (živiteli v produktivním věku), kdy v případě nutnosti volby pravděpodobně většina lidí preferuje výchovu svých dětí, zejména tehdy, pokud se svými rodiči nesdílí společnou domácnost nebo nebydlí v jejich blízkosti. To je sice logické, na druhé straně však poněkud komplikuje situaci seniorů, protože "sociální část" léčby musí v jejich případě zastat někdo jiný. Ne nepodstatným momentem je přitom též produktivní uplatnění seniorů v domácnosti ("role babiček").

Z hlediska zdravotní péče samotné je možno uvést následující cíle, které má zdravotní péče pro stárnoucí populaci splňovat:

- Prodloužení střední délky života populace.

- Pokles celkové morbidity uplatněním metod primární prevence především civilizačních chorob v populaci středního věku, včasného screeningu zdravotních rizik a onemocnění u starších osob.

- Snížení výskytu a závažnosti zdravotního postižení v důsledku chronických onemocnění uplatněním metod primární prevence i sekundární prevence ve smyslu zmírnění následků a zdravotního postižení již existujících onemocnění.

- Prodloužení období bez zdravotního postižení a tím významné zlepšení kvality života (což má výrazné efekty v možnosti prodloužení doby produktivního uplatnění).

- Navracení osob zpět do aktivního života a snaha o kompenzaci změněného zdravotního stavu do té míry, aby byl život člověka i nadále smysluplný a neztratil aspekt individuálního rozhodování o způsobu vlastní existence (což má též výrazné efekty v možnosti prodloužení doby produktivního uplatnění).

3.4.2. Stáří, zdravotní a penzijní systém, možnost prodloužení období produktivního uplatnění člověka

Penzijní a zdravotnický systém, jako dva největší fiskální subsystémy ve většině zemí, ČR nevyjímaje, jsou na první pohled samostatné a vazby mezi nimi nejsou patrné. Až podrobnější analýza ukazuje, že vzájemné vazby těchto systémů existují a že jejich sociálně-ekonomický význam není zdaleka zanedbatelný.

Vzájemné vztahy těchto systémů jsou významné především z následujících důvodů:

- Oba dva systémy mají značný fiskální význam, případná selhání nebo naopak zlepšení v jednom systému ovlivňují i bilance systému druhého, proto je obtížné konstruovat "vyrovnané" či "efektivní" nastavení těchto systémů bez toho, aby se adekvátně vyvíjel i druhý z nich

- Lze vysledovat i vzájemnou podmíněnost efektivního fungování těchto systémů: zdraví populace determinuje také schopnost pracovat, důchodový systém zase determinuje koupěschopnost a obecně finanční situaci penzistů, kteří jsou typickými "spotřebiteli" značného objemu zdravotní péče.

Základní vazby mezi těmito systémy spočívají především v následujících směrech:

- Penzijní systém obsahuje a distribuuje zdroje pro poproduktivní fázi života, včetně financování soukromě hrazené zdravotní péče.

- Zdravotnický systém ovlivňuje zdravotní stav populace (přímo cca z 15-20 procent, nicméně řeší i sekundární důsledky ve smyslu léčby onemocnění s jinými primárními příčinami)

Výsledkem interakce těchto dvou sociálních subsystémů je změna řady demografických parametrů, mezi nimiž je nejvýznamnější střední délka života. Vývoj tohoto ukazatele ukazují následující grafy.  Penzijní a zdravotnický systém jsou tedy propojeny přes prodlužující se střední délku života, která je do značné míry výsledkem fungování zdravotnictví a jeho rozvoje.

Klíčovou spojnicí ze strany důchodového systému je důchodový věk. Zdravotnický systém ovlivňuje délku dožití a práceschopnost (byť zprostředkovaně), penzijní systém zase určuje kdy je odchod do důchodu z fiskálního a sociálního hlediska možný.

Dalším "vazebným" parametrem je také nákladovost jednoho pojištěnce zdravotnického systému: ta musí být financovatelná veřejně (solidárně) nebo soukromě (privátně). V okamžiku, kdy daný člověk nemá pracovní příjem, generuje to v rámci vazeb penzijního a zdravotnického systému nárok na veřejné zdroje (daňové nebo z penzijního systému jako součásti veřejných rozpočtů v rámci jeho garantované části) nebo na soukromé zdroje, které jsou však v případě dosažení penzijního věku závislé na nastavení důchodového systému.

Obrázek 3.12 a 3.13:

Popis: Popis: http://is.vsfs.cz/de/13889/Konf_30_8_Mertl.jpg

Popis: Popis: http://is.vsfs.cz/de/13889/Konf_30_8_02_Mertl.jpg

QALY, DALY, příp. též HYE (Healthy Year Equivalent) jsou ukazatele, které usilují o kvantifikaci kvality života ve vztahu ke zdravotnímu stavu jednotlivce. To by teoreticky bylo možné využít v koncepci penzijního systému. Dokud je kvalita života dobrá (nezměněná či jen mírně snížená), předpokládá se i práceschopnost jednotlivce a daný člověk tedy má zachovanou schopnost ekonomické aktivity; nebude tedy muset (ještě) být příjemcem dávek penzijního systému.

Užitečné by pravděpodobně bylo, když QALY (individuální či průměrné) začne (na delší dobu či zcela trvale) klesat, aby již byla možnost odejít do starobního důchodu. Neznamená to, že by teoreticky neexistovala možnost odejít do penze dříve -  výsluhová koncepce, ale částečný pokles QALY by nemusel zvýraznit ani koncepci invalidní, protože malý pokles QALY by ještě k invaliditě nemusel vést.

Při dosavadním výzkumu se zatím nepodařilo zjistit, zda existuje kvantifikace průměrných QALY pro český sociální systém. Naopak se projevuje to, že QALY je svou podstatou ukazatel individuálního stavu. Tudíž QALY, ale i další ukazatele tohoto typu jsou především vedoucí k individuální kalkulaci práceschopnosti a kvality života obecně.

Upozorněme ještě, že ukazatel QALY je svou podstatou v čase se měnící, tak jak se vyvíjí stav příslušného člověka nebo sociální skupiny. Z tohoto hlediska je vhodnější spíše pro stanovení invalidních penzí, které jsou se zdravotním stavem člověka přímo svázány. V případě důchodů starobních by asi bylo vhodné toto vztáhnout jen na některé diagnózy, které lze ve vyšším věku předpokládat.

Stárnutí populace vnáší stále větší disproporce do tradičních systémů zajištění zdravotní péče, kde v minulosti nebyly vyšší věkové skupiny brány jako specifický problém – typickou výzvou poloviny 20. století byla naopak péče o děti a efektivní management onemocnění dětského věku. Jedná se jak o zvyšující se finanční náročnost péče o seniory, jednak o nutnost řešit nové situace, které sebou přináší stárnutí populace a zvyšující se podíl seniorů ve společnosti. Mezi fenomény, se kterými se setkáváme a na něž musí systém zdravotní péče v souvislosti se stářím reagovat, patří zejména:

- Růst počtu diagnóz specifických či výlučných pro starší populaci

- Nutnost realizace specifické péče o seniory (geriatrická péče)

- Selhání běžných léčebných postupů při uvedení zpět do aktivního života

- Zvyšující se podíl tzv. "old old people", tedy věkové skupiny nad 85 let věku se zcela specifickými problémy ve zdravotní i sociální oblasti

- Stále užší propojování zdravotní a sociální péče, kdy pouze syntetické působení těchto nástrojů přináší žádoucí pozitivní efekt

- Etické otázky související s problematikou možností medicíny, prodlužování faktické délky života a kvality takto prodlouženého života

Zmapování těchto faktorů a kvantifikace jejich důležitosti je důležitou podmínkou efektivního rozhodování a impulsem pro tvorbu nových mechanismů zdravotní péče pro seniory. Je zřejmé, že významným prvkem vyžadujícím interdisciplinární přístup je zvláště vazba na sociální aspekt péče o seniory. Pokud si vypůjčíme paralelu s dětmi, tak v jejich případě tuto roli plní nebo by alespoň plnit měla funkční rodina. Je však zřejmé, že zatímco rodičovská úloha směrem k dětem je chápána v tomto směru jako přirozená, tak v oblasti vztahu lidí ke svým vlastním rodičům tato úloha selhává nepoměrně častěji. Svou roli v tomto směru může sehrát i efekt dvojí závislosti (tedy dětí i rodičů) na ekonomicky aktivní osobě (živiteli v produktivním věku), kdy v případě nutnosti volby pravděpodobně většina lidí preferuje výchovu svých dětí, zejména tehdy, pokud se svými rodiči nesdílí společnou domácnost nebo nebydlí v jejich blízkosti. To je sice logické, na druhé straně však poněkud komplikuje situaci seniorů, protože "sociální část" léčby musí v jejich případě zastat někdo jiný.

Z hlediska zdravotní péče samotné je možno uvést následující cíle, které by měla zdravotní péče o seniory splňovat:

- Prodloužení střední délky života populace.

- Pokles celkové morbidity uplatněním metod primární prevence především civilizačních chorob v populaci středního věku, včasného screeningu zdravotních rizik a onemocnění u starších osob.

- Snížení výskytu a závažnosti zdravotního postižení v důsledku chronických onemocnění uplatněním metod primární prevence i sekundární prevence ve smyslu zmírnění následků a zdravotního postižení již existujících onemocnění.

- Prodloužení období bez zdravotního postižení a tím významné zlepšení kvality života seniorů

- Navracení seniorů zpět do aktivního života a snaha o kompenzaci změněného zdravotního stavu do té míry, aby byl život seniora i nadále smysluplný a neztratil aspekt individuálního rozhodování o způsobu vlastní existence.

Výše uvedené cíle zdravotní politiky, které souvisí se stárnutím populace, konkrétně ilustrují, že si de facto zdravotnictví jejich realizací nesporně vytváří "dodatečnou práci". Na druhé straně je nutno konstatovat, že každý rok života člověka, byť i s krátkodobě nebo trvale sníženou kvalitou života, je hodnotou s těžko vyčíslitelným přínosem. Z tohoto pohledu nelze uvedené cíle zdravotní politiky relativizovat ve vazbě na to, že si zdravotnictví způsobuje své vlastní problémy. Absolutní charakter práva na život a imperativ pomoci pacientovi tam, kde je to možné, stojí výše, než náklady na řešení, která jsou v souvislosti s realizací těchto imperativů potřebná.

Významné je duální chápání nemocnosti ve stáří jako expanze nemocnosti verus komprese nemocnosti. To přesně exponuje Műhlpachr (2004,s. 33) v následujícím textu:

"Jednou ze základních gerontologických otázek je, zda je zdravotní a funkční stav ve stáří pozitivně ovlivnitelný. Pokud by ovlivnitelný nebyl, musí zákonitě s prodlužováním střední délky života a obecným dožíváním vysokého věku ve společnosti dramaticky přibývat závislých osob, musí se zvyšovat počet let závislého života a musí se šířit obraz senectus molesta (bolestného stáří) s nízkou kvalitou života a s vysokou potřebou zdravotně sociální péče. Jde o variantu expanze nemocnosti v souvislosti s prodlužováním střední délky života a období závislého, nemocného života. Proti této představě stojí varianta oddálení nemocnosti či dokonce komprese nemocnosti, která předpokládá nejen prodlužování, ale především zkvalitňování života ve stáří, de facto prodlužování středního věku."

Stárnutí populace lze jistě chápat jako negativní jev, který se "prostě musí řešit". Existuje však také možnost, abychom demografické změny ve společnosti chápali jako příležitost k rozvoji sociálních a zdravotních služeb s pozitivním vlivem na zaměstnanost, aplikaci a rozvoj nových léčebných metod atd. To je samozřejmě opticky náročnější na zdroje a hlavně na ochotu a motivaci lidí, ale vytváří to potenciál pro zvýšení kvality života podstatné části naší populace. Vzhledem k nutné individualizaci potřeb je nutno klást důraz na decentralizaci a skutečné zjištění potřeb konkrétního seniora, to však nemusí být důvodem k opuštění veřejného financování zejména tam, kde chceme zachovat bezplatnost v momentu spotřeby. Musíme se vždy ptát, kolik procent seniorů je skutečně využívá a zda skutečně v praxi zlepšují kvalitu jejich života.

Mezi faktory vedoucí ke zlepšení podmínek pro stárnoucí populaci lze zařadit zejména:

- růst životní úrovně obyvatelstva a zlepšování obecných sociálně-ekonomických podmínek,

- technologický pokrok,

- rozvoj biologie a medicíny jako dvou speciálních věd s přímým vlivem na délku života a dostupnost léčebných postupů,

- hygienicko-epidemiologické poznatky a jejich aplikace v praxi formou vzdělávání obyvatelstva a výkonu zdravotní politiky v širokém spektru nespecifické prevence (bezpečnost práce, hygienické standardy).

Interdisciplinární problém významu zdravotnictví je důležitým prvkem analýzy z pohledu současné doby a možností, které medicína nabízí a nabízet bude. Moderní medicína umí léčit stále více chorob a tak evidentně přežívají lidé, kteří by bez její pomoci na tomto světě už vůbec nebyli. Pokud tedy bylo možné argumentovat například ve středověku tím, že lékaři se pouze pokoušejí pomáhat přírodě tam, kde je to možné, pak v dnešní době již evidentně v mnohých případech zasahují do přirozených pochodů a postupů. Lze dlouze diskutovat o tom, zda tak mají činit či nikoli, v žádném případě se tím následně nemohou – a s nimi i celá společnost – zbavit odpovědnosti za osudy lidí, které takto vytrhli z mechanismů přírody. Pokrok lékařské vědy znamená, že se zdravotnictví stává novodobým lidským uměním, které konstruuje zcela nová kritéria přežití. To, do jaké míry bude zdravotnictví schopno tuto šanci na přežití ovlivňovat a zlepšovat, závisí na tempu pokroku, který bude realizován. Je pravděpodobné, že tato jeho úloha bude do budoucna ještě posílena. Již v současnosti dostupnost nových léčebných metod může indukovat poptávku po zdravotní péči. Například snižování rizik operačních výkonů (neinvazivní operační techniky, lepší přístrojové vybavení) vede k větší ochotě pacientů podstoupit určitý výkon, který by v minulosti i přes zdravotní problémy nemuseli být ochotni podstoupit vzhledem k jeho vedlejším efektům nebo možným nežádoucím účinkům. Tentýž efekt má i rozvoj v oblasti farmakoterapie.

Je nesporné, že tento vývoj nutně musí mít určitá omezení. Otázkou je, do jaké míry to budou omezení ekonomická a do jaké etická. Z tohoto hlediska je důležité zaměřit se na hledání možností prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích, kde jsou značné rezervy.

Člověk s určitým zdravotním limitem, který chce vést aktivní život, vyžaduje od zdravotního systému větší rozsah kvalitnějších služeb než v případě, když by svou chorobu pouze pasivně prožíval. Zároveň se daleko větší část pacientů dříve izolovaných či z velké části vyloučených z běžného života do něj aktivně zapojuje, což je jistě z ekonomických i sociálních hledisek žádoucí, ale na druhou stranu to klade zvýšené nároky na zdravotnický systém, protože přímé vyčíslené náklady na "uvedení" takovéhoto člověka do adekvátně kompenzovaného stavu jsou vyšší než v minulosti. Ekonomický přínos začlenění lidí do společnosti je vyčíslitelný až z dlouhodobého hlediska. Je nutno zohlednit také obtížně vyčíslitelný přínos morální a etický, a to zejména ve vazbě na konkrétní osud a životní pocity konkrétního člověka. Lidé, kteří díky zdravotní péči mohou žít normální život, navíc ve většině případů právě díky prodělané životní zkušenosti bývají velmi vděčnými pacienty a jsou následně schopni zlepšení svého zdravotního stavu, které získali díky adekvátní léčbě své nemoci, skutečně promítnout do svého výkonu v práci a do zlepšení kvality svého života jako celku. Už to je důvod, pro který stojí za to hledat cesty, které povedou ke zlepšení možností takovýchto lidí se zapojit do běžného života.

Jinak řečeno, současný životní standard klade na zdravotnictví daleko větší nároky než v minulosti, protože mnohé životní aktivity či činnosti jsou podmíněny minimálně kompenzací negativního zdravotního stavu pacienta v určité oblasti, která sice není nutná pro jeho "běžné" přežití, ale pro vedení moderního, aktivního života je nezbytná. I rozsah aktivit, které lidé v životě vykonávají, se zvětšuje. Lidé do vysokého věku sportují, cestují, pracují na odpovědných pozicích. Existující studie potvrzují význam zdraví pro efektivní participace na trhu práce. Například Lindholm (2001) dokumentuje, že dlouhodobá zdravotní omezení způsobují vyšší nezaměstnanost a riziko sociálního vyloučení, podobně jako Gannon a Nolan (2004), kteří zjistili, že pravděpodobnost participace na trhu práce je pro muže o 61 % nižší a pro ženy o 52 % nižší, pokud mají chronická invalidizační onemocnění.

To vše klade zvýšené nároky na zdravotnický systém, neboť tito "pacienti" přicházejí do ordinace s tím, že se nechtějí smířit se svou nemocí či svými omezeními a chtějí je překonat. Proto jsou na zdravotnický systém náročnější lidé, kteří vzhledem ke svému povolání nebo zálibě potřebují být v dobrém zdravotním stavu a chtějí být jednoduše "v kondici" a v případě zdravotních problémů, pokud už vzniknou, je chtějí efektivně řešit, pokud možno s minimálním dopadem na jejich aktivitu v zaměstnání či ve volném čase. Náročnost těchto pacientů se projevuje i v úrovni požadovaných služeb, komfortu z hlediska časového apod. Tím dochází ke značné diferenciaci pacientů z hlediska potřeb, protože výše zmíněné skupiny se u lékařů mísí s těmi, kteří uvedené služby nevyžadují nebo nepotřebují.

Současná společnost přinesla zásadní změny v náhledu na jednotlivce a jeho životní styl. Z usilování o pouhé přežití se přenáší důraz na efektivní a zodpovědné chování všech subjektů v ekonomice. Ekonomizace všech oblastí života a důraz na individuální odpovědnost jednotlivce předpokládají, že každý člověk bude schopen vzít do svých rukou odpovědnost za vlastní konání a tedy i vlastní zdraví, stejně tak pozice člověka ve společnosti a relativní úroveň jeho odměny je dána především jeho aktuálně oceněným výkonem.

Odpovídající zdravotní stav se tak stává jednou ze základních podmínek toho, aby člověk mohl možností, které mu tržní ekonomika nabízí, využít, a to jak z hlediska dlouhodobé životní perspektivy, tak i z pohledu uplatnění jeho schopností v určité době. Proto je v tržní ekonomice snaha o dobré zdraví člověka nejen objektivním konstatováním, které vyplývá z obecné touhy a snahy člověka přežít, ale i důležitou podmínkou pro optimální startovní pozici člověka v jednotlivých životních situacích a ekonomice obecně, návazně i podmínkou racionálního projektování dráhy celoživotního profesního uplatnění. Jeho důležitost navíc vyplývá z toho, že dobrá úroveň zdravotního stavu není uměle nastaveným a časově pomíjivým kritériem, ale je v souladu s nejvlastnějším zájmem jedince prožít kvalitní a plnohodnotný život, který je založen na trvalém nabývání a uplatňování schopností.

Z hlediska výdajů na zdravotnictví je v současné době podstatné jejich rozdělení na veřejné a soukromé. Veřejné výdaje penzijní systém nijak neovlivňují, protože jejich alokace jde mimo tento systém prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění. Soukromé výdaje teoreticky mají vazbu na penzijní systém v tom smyslu, že jeho existence vytváří u penzistů zdroje pro jeho financování zdravotní péče. Výše důchodů má tak význam z hlediska soukromých výdajů na zdravotnictví. Výdaje na jednoho člena domácnosti ve zdraví v posledních sedmi letech mírně rostou absolutně i relativně, jak ukazuje následující tabulka:

Tabulka 3.1:

Ukazatel

2005

2009

2010

2011

2012

Počet domácností

2 965

2 820

2 840

2 839

2 811

Průměrný počet členů

2,34

2,27

2,26

2,26

2,26

Průměrný počet nezaopatřených dětí

0,61

0,57

žádné komentáře | přidat komentář

Monografie 2

17. leden 2012 | 16.12 | rubrika: první rubrika

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb II

Radim Valenčík a kol.

2. Možnost dynamického a současně trvale udržitelného růstu

2.1. Význam odpovědi na otázku, zda je exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst možný

Význam odpovědi na otázku, zda může být růst trvale udržitelný a současně exponenciálně dynamický začneme citací z pojednání V. Klusoně O ekonomické odpovědnosti napsané v roce 2005 (Klusoň 2005, s. 445). Jedná se o jeden z příspěvků publikovaných v časopise Politická ekonomie, který se snaží o komplexnější politickoekonomickou reflexi současnosti. Ještě před tím upřesníme, co znamená exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růstu:

1. Pod exponenciálně dynamickým růstem chápeme takový, kdy dlouhodobě se zvyšuje aktuální základ o stále stejné průměrné procento (v rozmezí dejme tomu 2-4 %). Tj. může např. dojít i ke krátkodobému poklesu růstu, ale dlouhodobě můžeme růst proložit exponenciálou.

2. Pod trvale udržitelným rozvojem má na mysli takový, který v dlouhodobě myslitelném horizontu nenaráží na bariéry dané omezením přírodních zdrojů ani bariéry dané omezenou schopností přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské, zejména ekonomické činnosti.

Jeden z hlavních problémů současnosti je koncentrovaně vyjádřen v těchto větách: "Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, která by měla být podložena velkou odpovědností. Je-li však majetek mezi obyvatelstvem rozdělován nerovnoměrně – často je toto rozdělení důsledkem porušení morálního zákona – je i moc rozdělena nerovnoměrně, a tato nerovnoměrnost se při růstu obyvatelstva dále zvyšuje. Pokud by se počet obyvatelstva příliš neměnil, bylo by snad možno rozdělení bohatství ve prospěch chudších vrstev alespoň poněkud upravit a při dosažení přijatelného stupně rovnoměrného rozdělení růst ekonomiky přibrzdit nebo dokonce zastavit a tím čelit ničení přírodního a životního prostředí. Přírůstu obyvatelstva to však není možné, protože právě chudí musejí důrazně požadovat stále rychlejší a rychlejší hospodářský růst, aby se jejich situace mohla alespoň poněkud zlepšit. Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. – Moc bohatých se zvrhává době z moci a jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme pak paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako "bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných". Ostatně právě nedávno zveřejněné obrovské příjmy nejmocnějších představitelů některých korporací byly výsledkem největší představitelné eroze odpovědnosti, a tedy hrubým narušením morálního zákona. Velká, nerovnoměrně rozdělená moc, jako kopie nerovnoměrně rozdělovaných důchodů, se oddělila od odpovědnosti, a stala se neovladatelnou. V těchto případech dochází k velkému paradoxu moci, kdy velká moc nedokáže sama sebe ovládnout." (Klusoň 2005, s. 443)

V naší práci se budeme problematikou příčin a důsledků nerovnoměrnosti rozdělení bohatství zabývat podrobněji. Ukážeme, jaké mechanismy působí a jak působení těchto mechanismů determinuje současný společenský vývoj. V této části je pro nás citovaná pasáž významná především tím, že nepřímo poukazuje na zcela zásadní význam vytvoření představy o možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu. Pokud takovou teoreticky podloženou a realistickou představu nevytvoříme, musíme počítat s tím, že v reflexi společenského vývoje (mj. i v intencích toho, co říká V. Klusoň) - a to jak odborné a vědecké, tak i politické, koneckonců pak i v rovině mediální a v rovině běžného vědomí - budou převládat scénáře počítající se stupňováním intenzity a rozsahu konfliktů, scénáře počítající s katastrofickým vývojem společnosti. A převládnutí těchto scénářů v jednotlivých rovinách společenského vědomí podstatným způsobem ovlivní společenský vývoj právě ve směru zvyšování intenzity a rozsahu konfliktů.

V části, ve které se budeme věnovat otázce, jak je v současné době generována moc, kdo je jejím nositelem a jaké trendy v této oblasti působí, si ukážeme, proč je představa o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného vývoje tak významná z hlediska vytvoření podmínek pro to, aby vývoj pokračoval nikoli katastrofickou cestou. Jde totiž o to, že pro fungování současného typu moci (kdo je jejím nositelem a jak je tato moc rozložena) je mimořádně významné spontánní vytváření toho, co nazýváme základním globálně i lokálně sdíleným ideovým paradigmatem. Ukazuje se, že současné základní globálně i lokálně sdílené paradigma prochází určitou krizí a návazně na tuto krizi dochází k jeho modifikaci. Ta může mít různá vyústění. Představa o tom, zda je či není reálný exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst hraje nesmírně významnou roli. To je velká příležitost, ale i velký závazek pro teorii. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že pozitivní odpověď na otázku, zda je možný exponenciálně dynamický a současně trvale zadržitelný růst bezprostředně souvisí s pochopením zcela zásadních proměn v charakteru ekonomického růstu. Úkolem teorie je pak velmi přesně a jasně ukázat, v čem spočívá proměna charakteru či kvality ekonomického růstu.

2. 2. Ekonomický základ trvale udržitelného a současně exponenciálně dynamického růstu

Jak jsme již uvedli, nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky, které jsou produktivní služby bezprostředně spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

Na včasné teoretické přípravě reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění, následné realizaci těchto reforem zcela zásadním způsobem závisí možnost dalšího bezkrizového a bezkonfliktního vývoje společnosti, který předpokládá zásadní zvýšení role produktivních služeb jako těžiště takového ekonomického růstu, který může být jak rostoucí měrou dynamický, tak i trvale udržitelný.

Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost. Proto se nyní budeme věnovat vytvoření představy o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného ekonomického růstu na bázi role odvětví produktivních služeb.

Ekonomika založená na produktivních službách umožňuje ekonomický vývoj, o kterém lze (s určitým zjednodušením) říci, že je současně exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný. Jinými slovy - přechod k ekonomice založené na produktivních službách otevírá nový prostor pro dynamický růst. Není tedy nutná restrikce spotřeby ani boj o zdroje, jde o změnu charakteru potřeb. Jde o uspokojování potřeb spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. S takovým uspokojováním potřeb, které zpětně působí na ekonomický růst jako nejvýznamnější produktivní síla.

Prostřednictvím následujících obrázků se pokusíme představu o možnosti takového růstu konkretizovat a prezentovat ji v kontextu průmyslové revoluce, která otevřela prostor pro exponenciálně dynamický růst obdobným způsobem, jako v současné době přechod k ekonomice založené na produktivních službách.

Není jednoduché si představit, jak by mohl být růst exponenciálně dynamický (ve smyslu v průměru stejných procentuálních přírůstků v dlouhodobém časovém horizontu k postupně se zvětšujícímu základu) a současně trvale udržitelný.

Obrázek 1 porovnává alternativu pokračování exponenciálně dynamického růstu (čárkovaná křivka) s alternativou degresivního růstu limitovaného omezeností zdrojů a restrikcí spotřeby (tečkovaná křivka).

Obrázek 2.1:

Vlastní výtvor (Valenčík)

K tomu poznámka: Na nejrůznějších odborných fórech jsme se v diskusích jako s většinovým názorem setkávali s tím, že dříve nebo později nebude možné pokračování růstu, který by měl exponenciální dynamiku. Ukážeme nejen to, že takový růst je možný, ale i to, že v historii došlo k posunu této dynamiky.

Na jedné straně tedy platí, že žádný setrvačný růst nemůže být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný. Na druhé straně však platí, že ekonomický růst, který není setrvačný, jehož charakter se výrazně mění, může být jak exponenciálně dynamický, tak i trvale udržitelný.

Ukážeme si to na příkladu průmyslové revoluce. Nejdříve použijeme velmi zjednodušené schéma, návazně pak schéma podrobnější, které vychází z analýzy reálných dat.

Na Obrázku 2 je prezentována situace, kdy je v ekonomice založené na starém odvětví (v daném případě zemědělství) v zárodečné podobě zastoupeno i nové odvětví (např. rodící se průmysl v podobě řemesel). Pokud má růst setrvačný charakter, pak většina produkce je zabezpečována starým odvětvím (např. zemědělstvím). Úměrně tomu se zvětšuje i produkce nového odvětví. Zvyšování produkce starého odvětví však stále více naráží na přirozené bariéry, které růst omezují (v daném případě omezenou zásobu půdy a omezenou produktivitu půdy).

Obrázek 2.2:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Ekonomická revoluce spočívá v tom, že expanduje nové odvětví (např. řemesla měnící se v průmysl), stává se nejdynamičtějším, přesouvá se do něj těžiště růstu nového typu, což následně umožňuje zvyšování produktivity i starého odvětví (v daném případě v zemědělství). Omezení, na která dříve staré odvětví naráželo, jsou překonávána inovacemi produkovanými v novém odvětví. Viz obrázek:

Obrázek 2.3:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Uvedené schéma ovšem lze využít i k popisu menších změn v ekonomice souvisejících s šířením inovačních vln. Vezměme třeba ekonomiku, která je založena na průmyslové produkci, ale nevstoupila do ní ještě elektronika:

- Staré odvětví = skoro celá průmyslová ekonomika.

- Nové odvětví = zárodky logistických prvků mechanického typu (od Pražského orloje, přes Wattův regulátor až po analogické počítače řídící palbu lodních děl).

Technologický pokrok (od vynálezu relé, přes elektronku, tranzistor, integrovaný obvod k mikročipu) umožňuje masivní (do té míry opravdu netušenou) expanzi logistických prvků v ekonomice, vznik mikroelektronické logistiky otevírající nový prostor pro ekonomický růst:

- Úsporou vstupů (prostoru, času, energií).

- Dosahováním technologických parametrů, které před tím nebyly možné (přesnost, fungování technologie bez přímé účasti člověka, a to nejen při výzkumu Vesmíru).

- Generováním nových potřeb lidí, jejichž uspokojování předpokládá existenci logistiky založené na mikroelektronice.

Podobně bychom mohli charakterizovat inovační vlny spojené s biotechnologiemi, laserovou technologií apod.

Uvedené schéma lze využít při znázornění změny naprosto zásadní pro současnou dobu: Přechodu k ekonomice založené na produktivních službách, tj. službách spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Zde základní předpoklady nejsou ani tak technologické, jako systémové:

- Vývoj příslušných produktů finančních trhů, které by umožnily vytvořit zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a financování těchto služeb.

- Prolomení bariér působících proti přirozenému směřování společnosti k vyšší míře rovností příležitostí (bariér daných pozičním investováním).

2.3. Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období

Na Obrázku 2.4 je zachycen vývoj produktivity práce od začátku našeho letopočtu:

Obrázek 2.4


Vlastní výtvor (Mihola)

Vidíme, že G(HDP/L), (tj. tempo růstu na jednotku práce - moje poznámka), začíná významně narůstat v počátcích průmyslové revoluce a roste až do současnosti. Jeho růst se ale zmírňuje a ustálí se na průměrném meziročním tempu 1,4 %.

Obrázek 2.5:

Vlastní výtvor (Mihola)

Přechod k ekonomice založené na produktivních službách může nastartovat obdobný proces. Nejenže ekonomický růst má z dlouhodobého hlediska exponenciální charakter, ale je ve skutečnosti ještě rychlejší. V tom smyslu, že v určité období se začala exponenciální dynamika tohoto růstu zrychlovat a ustálila se (dodnes) na exponenciálním růstu, který odpovídá průměrnému meziročnímu tempu 1,4 % tempo růstu na jednotku práce (tj. absolutní růst je vyšší v důsledku přírůstku zásoby práce). K tomuto vzestupu tempa růstu, které velmi dobře popisuje graf 7 prezentující zvyšování průměrných dlouhodobých přírůstků, dochází právě v období průmyslové revoluce. Přitom po celé období průmyslové revoluce se příslušná dynamika mírně, ale přece jen zvyšuje. Mnohem pravděpodobnější než to, že se tempo růstu začne snižovat, je naopak to, že nás čeká obdobný vzestup, k jakému došlo v průběhu průmyslové revoluce, kdy změnou charakteru ekonomického růstu začne růst i jeho meziroční dynamika ze stávajících 1,4 % na vyšší. To vyjadřuje následující obrázek:

Obrázek 2.6

Vlastní výtvor (Mihola)

Další analýza ukazuje, jak v době průmyslové revoluce vstoupily do ekonomiky intenzivní faktory růstu. A to tak, že nejdříve se otevřel prostor pro akumulaci kapitálu (ten sám o sobě ještě intenzivním faktorem růstu nebyl), teprve následně se akumulace kapitálu se stala prostorem pro uplatnění inovací spojených s technickým pokrokem.

Obrázek 2.7:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Intenzita vstupu intenzivních faktorů přitom závisí na úrovni lidského kapitálu (především inovačních schopnostech lidí). Produktivní služby ze své vlastní povahy (urychlením profesní přípravy, dosažením vyšší míry inovačních schopností, prodloužením období jejich nabývání a uplatnění, zvýšením efektivnosti jejich uplatnění) intenzifikují hlavní intenzifikační faktor. Jsou tedy, názorně řečeno, faktorem růstu, který intenzifikuje intenzifikaci, tj. velmi výrazným intenzivním faktorem.

Vývoj intenzity a extenzity světového vývoje od počátku letopočtu je zachycen na horním grafu. Je z něj zřejmé, že významný nástup intenzivních faktorů odpovídá období průmyslové revoluce. Do té doby byl vývoj podstatně mírnější, takže význam dynamických parametrů byl při tomto nepatrném růstu produktu podstatně menší. Tento vývoj se blížil vývoji čistě extenzivnímu.

Obrázek 8:

Vlastní výtvor (Mihola)

Vstup lidských schopností, které se "přetaví" v technický pokrok, je faktorem intenzivního růstu a umíme ho už vyjádřit a na základě toho si ho i představit. Produktivní služby intenzifikují proces celkového využití lidských schopností (formou jejich efektivnějšího nabývání, lepšího uchování i uplatnění) a působí na intenzifikaci intenzivního faktoru. Budoucí rozložení podílu extenzivních, intenzivních a super intenzivních faktorů růstu může mít podobu uvedenou na obrázku. K tomu podrobněji v navazující subkapitole.

Žijeme v době, kterou lze považovat za počátek přechodu k ekonomice, ve které bude dominantním sektorem sektor produktivních služeb (služeb umožňujících nabývat, uchovávat a uplatňovat lidský kapitál). Dominantním se tento sektor stává z následujících důvodů:

1. V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (produktivních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

2. V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopností).

3. V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

4. V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál, který má podobu lidských schopností a lidských vztahů).

5. V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru.

2.4. Povaha lidských inovačních schopností, intenzivní a superintenzivní faktory růstu

Velmi důležitá je podložená představa o možnosti takového růstu, který by byl současně dynamický (konce exponenciálně dynamický v tom smyslu, že jeho procentuální přírůstky dlouhodobě oscilují kolem určité konstantní hodnoty), a současně trvale udržitelný. To je reálné, pokud:

1. Podstatnou součástí růstu (toho, co se do něj "počítá") jsou produktivní služby bezprostředně spojené s nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu (tj. to, co umožňuje kvalitní a současně plnohodnotný život).

2. Tento lidský kapitál působí na zvýšení intenzity těch inovačních procesů, které radikálním způsobem snižují množství naturálních vstupů do procesu výroby (nové technologie apod.) a tím osvobozují ekonomický růst od bezprostřední závislosti na bariérách spojených s omezeností přírodních zdrojů a omezeností schopnosti přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské činnosti.

V této souvislosti je nutné zmínit to, jakou povahu mají lidské inovační schopnosti. Vycházejí z charakteru působení člověka na přírodu. Člověk vzájemně zprostředkovává, uvádí do vzájemné souvislosti a podmíněnosti procesy ve svém prostředí, přitom tak, aby realizoval svoje cíle. Vytváří přitom pracovní nástroje, které se v průběhu dějin stávají stále složitější a mění se v technologie. Technologie jako takové jsou založeny právě na vzájemném zprostředkování přírodních sil.[1]A jako takové jsou výsledkem základní lidské schopnosti (toho, co dělá člověka člověkem): Vložit mezi sebe a přírodu část již přetvořené přírody a tím zvyšovat účinnost svého působení na přírodu.

Tak, jak je schopen člověk na základě svého poznání nechat jakékoli přírodní procesy působit na sebe navzájem, tak si (prostřednictvím rozvoje technologií vytvořených na tomto základě) otevírá cestu k ovládání dalších přírodních procesů. Přitom se současně rozvíjí tato jeho základní schopnost, schopnost všeobecně zprostředkující činnosti. Ta (v podobě schopnosti inovovat) hraje rozhodující roli při využívání intenzivních faktorů růstu.

V konkrétnější podobě (z hlediska firmy) si pak tuto všeobecně zprostředkující schopnost můžeme představit jako jednotlivé složky lidského kapitálu, který se sestává z osobního, organizačního a zákaznického kapitálu, viz následující Tabulka 1:

Tabulka 1:

Osobní kapitál

Organizační kapitál

Zákaznický kapitál

Intelekt

Patenty

Zkušenosti firemních zástupců

Explicitní znalosti, schopnosti a dovednosti

Vynálezy

Vztahy s kooperujícími složkami uvnitř firmy

Struktura systematizovaných koncepčních znalostí, schopností a dovedností

Organizační chování, procesy (procesní kapitál, inovační kapitál, kapitál na obnovu a vývoj)

Vztahy s obchodními partnery

TACIT Knowledge – implicitní a rutinní znalosti, zkušenosti, schopnosti a dovednosti

Model

Vztahy s odbornými partnery

Emoční inteligence, vztahy, hodnoty

Systémy, databáze

Vztahy se zákazníky

Kompetence, způsobilost k tvorbě hodnot

Informační technologie, SW podpora

Vztahy s firemními spojenci

Vlastní výtvor (Barták)

Osobní kapitál tvoří pracovníci organizace, suma jejich znalostí a dovedností, emoční inteligence, vztahy a hodnoty. Ty tvoří jistý potenciál, který pracovníci propůjčují, podobně jako svůj intelekt, energii a čas, firmě. Jsou tedy investory, kteří nabízejí možnost (nikoliv nutnost) uplatnění svého potenciálu ve firmě. Jeho reálné využití závisí na osobním rozvoji zaměstnance, pracovních podmínkách, kultuře firmy, směřování k učící se organizaci a na mnoha dalších okolnostech.

Organizační kapitál zahrnuje veškeré intelektuální vlastnictví formy, její patenty, vynálezy, databáze, technologie, organizační chování. Lze do něho řadit znalosti týkající se stávajících, inovovaných či nově uvažovaných procesů uvnitř firmy (procesní kapitál, inovační kapitál, kapitál na obnovu a rozvoj).

Zákaznický kapitál představuje znalost toho, co chtějí, event. v budoucnu budou chtít, zákazníci. Znalost jejich potřeb, přání, aspirací, tužeb, preferencí, očekávání, kvantitativních, kvalitativních požadavků na stávající i perspektivně uvažované výrobky či služby představuje základ nejen pro reaktivní, ale i proaktivní uspokojování anticipovaných potřeb zákazníka.

Všechny tři dimenze intelektuálního kapitálu (osobní, organizační a zákaznický) fungují ve vzájemné interakci. Znalostní kapitál v implicitní podobě se uplatňuje při socializaci a internalizaci, v explicitní podobě při externalizaci a kombinaci znalostí.

Růst znalostního kapitálu zajišťující předstih rozvoje znalostí v organizaci vůči objemu, charakteru a dynamice rozvoje změn ve vnějším prostředí (podle Peterse - v Kopčajově interpretaci proud změn znalostí) umožňuje organizaci obstát nejen v současných podmínkách, ale zejména v budoucnu, se zřetelem k formování a zejména realizaci ambiciózních strategických záměrů, posilujících konkurenceschopnost organizace. Při vzájemné podpoře lidského, organizačního a zákaznického kapitálu se jejich vliv a význam umocňuje a dochází k synergickým efektům.

Pokud je ekonomický systém schopen zvyšovat efektivnost nabývání, uchování a využití této všeobecně zprostředkující schopnosti, můžeme hovořit o vstupu superintenzivních faktorů růstu do ekonomiky. Tuto možnost nabízí právě ekonomický systém založený na produktivních službách. V oblasti navyšování lidské schopnosti poznávat procesy probíhající v prostředí, ve kterém člověk žije, a vzájemně je zprostředkovávat (a to i formou vytváření relativně trvalých zprostředkování v podobě technologií či společenských institucí), jsou možnosti, které využíváme jen z velmi malé části. Proto otevření cesty k jejich využití bude znamenat výrazný civilizační vzestup. Na jeho prahu d

žádné komentáře | přidat komentář

Monografie 1. část

17. leden 2012 | 16.07 | rubrika: první rubrika

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb

Radim Valenčík a kol.

Obsah

1. Úvod          1

1.1. Stručná charakteristika publikace          1

1.2. Výchozí teze v podobě publikované v červnu 2014          2

1.3. Výsledky diskuse        3

2. Možnost dynamického a současně trvale udržitelného růstu  4

2.1. Význam odpovědi na otázku, zda je exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst možný       4

2. 2. Ekonomický základ trvale udržitelného a současně exponenciálně dynamického růstu        5

2.3. Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období          8

2.4. Povaha lidských inovačních schopností, intenzivní a superintenzivní faktory růstu                11

3. Financování odvětví produktivních služeb (HCC a přenesená cena)            12

3.1. HCC a financování odvětví produktivních služeb            13

3.2. Financování vysokého školství              17

3.3. Penzijní systém – zprostředkované uplatnění přenesené ceny        22

3.4. Ke vztahům mezi penzijním a zdravotnickým systémem               30

4. Člověk a jeho potřeby (východiska ekonomie produktivní spotřeby)           49

4.1. Lidský kapitál – ekonomie a štěstí         50

4.2. Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků              53

4.3. Existenciální základy ekonomie produktivní spotřeby     62

5. Bariéry přechodu ke společnosti založené na produktivních službách         63

5.1. Fenomén investování do společenské pozice      64

5.2. Propojení pozičního investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad   67

6. Východiska ze současné situace  71

6.1 Faktory bránící degeneraci       71

6.2. Předpokládaný vývoj a alternativy transformace základního ideového paradigmatu            72

7. Závěr: Shrnutí a jak dál  73

Slovníček původních pojmů            75

Literatura:     76

1. Úvod

1.1. Stručná charakteristika publikace

Text, který se vám dostává do rukou, vznikl v rámci seriálu čtyř navazujících vědeckých konferencí na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání. První z konferencí proběhla v listopadu 2014. Další tři konference proběhnout vždy na podzim příslušného roku:

- První, pracovní proběhla 5. prosince 2014.

- Na druhé v roce 2015 bude projekt přípravy komplexních reforem představen mezinárodní odborné veřejnosti.

- Na třetí v roce 2016 by již měl být předložen a zevrubně prodiskutován propracovaný koncept vzájemně provázaných reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění (tj. zejména v oblasti financování vzdělání, péče o zdraví a penzí).

- Na závěrečné konferenci tohoto seriálu, která proběhne na podzim roku 2017, bude prezentován jak příslušný komplex reforem, tak i výsledky jeho "prokomunikování" s veřejností a politickou sférou.

Seriál těchto čtyř vědeckých konferencí je pokračováním tradice konferencí na dané téma, které se konají každoročně od roku 1998. První ze seriálu konferencí byla 17. ročníkem této tradice.

Cílem seriálu čtyř konferencí je dát komplexní politickoekonomickou reflexi současného dění a odpověď na otázku, co dělat, formou konceptu komplexních reforem v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění, Vycházíme z problematiky vývoje v ČR, kterou analyzujeme v globálním kontextu.

Politickoekonomická analýza, kterou předkládáme, obsahuje:

- Charakteristiku současné etapy současného vývoje globální společnosti.

- Identifikaci příčin současných problémů.

- Návrh základních prvků komplexních reforem, jejichž realizace umožní překonat úskalí současné doby (v ČR s přihlédnutím ke globálnímu kontextu).

- Analýzu bariér, na které naráží příprava a realizace výše uvedených reforem.

- Nástin možností překonání uvedených bariér.

- Metodologickou nadstavbu k výše uvedeným bodům.

Koncepce vědecké knihy, která je výsledkem týmové práce, vycházela z toho, že badatelské úsilí, volbu témat, použití teoretických nástrojů i formu výstupu (této publikace) je nutno podřídit tomu hlavnímu: Odpovědi na otázku, čím je současná doba specifická, proč dochází k nahromadění řady problémů a jak tyto problémy řešit (teoreticky s důrazem na praktickou realizovatelnost toho, co je navrženo).

Pro splnění tohoto cíle[1] jsme využili:

1. Tradici týmové práce, kterou v poválečném období zahájil tým R. Richty, návazně pak tým Y. Streckové a ve které pokračuje tým M. Potůčka. Vycházíme jak z výsledků, tak i zkušeností těchto týmů.

2. Tradici předcházejících 16 konferencí pořádaných od roku 1998 (nejdříve Bankovní akademií a od vzniku VŠFS touto vysokou školou, resp. v současné době již univerzitou, a jejími partnery).

3. Systém týmové práce, který zahrnoval následující:

- Zformulování výchozích tezí na základě výsledků předcházejících vědeckých konferencí na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Uveřejněny v červnu 2014.)

- Přípravnou diskusi k pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Proběhla v červnu až listopadu 2014, zúčastnilo se jí 40 odborníků.)

- Hlavní část vědecké konference, kterou uspořádala VŠFS společně s CERGE. (Ta proběhla 4. listopadu 2014 a byly na ní analyzována původní data výzkumu PISSA.)

- Pracovní část 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Ta proběhla 14. listopadu 2014, byly na ní předneseny příspěvky, které byly spolu s výsledky diskuse a navazujícího workshopu využity při přípravě této publikace.)

- Ohlasy na příspěvky přednesené na konferenci. (Účastníci konference měli možnost reagovat do jednoho měsíce na příspěvky, které byly na konferenci předneseny.)

- Dodatky, náměty a kritické poznámky a pracovnímu textu této publikace, který dostali účastníci pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání v průběhu jejího konaní. (Průběžně po dobu zpracování finální verze.)

Sborník, který byl z pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání vydán (obsahuje úvodní teze, celou přípravnou diskusi, příspěvky na konferenci a ohlasy) byl vydán na CD a je ke stažení on-line na:

http://www.vsfs.cz/lidskykapital/?id=2173-sbornik-a-vystupy

Na otázku, proč jsme publikaci nazvali Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb odpovídají teze, ze kterých vzcházela přípravná diskuse a pojetí konference.

1.2. Výchozí teze v podobě publikované v červnu 2014

1. Nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky, které jsou produktivní služby bezprostředně[2] spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.

2. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby, které mají efekty znázorněné následujícím obrázkem:

Obrázek 1.1.:

Popis: Popis: http://is.vsfs.cz/de/5050/Produktivni_sluzby_2.jpg

Vlastní výtvor (Valenčík a kol.)

3. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí.

4. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

5. Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost.

6. Hrozby a příležitosti, které vytváří současná doba v jednotlivých zemích, umožňují spolu s využitím teorie otevřít cestu k prosazení koncepčních komplexních reforem v oblastech sociálního investování a sociálního pojištění. K analýze bariér, které vznikají mezi teoretickým řešením a jejich uplatněním v praxi, je možné i nutné využít teorii her, zejména při analýze pozičního investování a při analýze působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

1.3. Výsledky diskuse

1. Poněkud překvapivě byla nejdiskutovanějším tématem problematika penzijního systému: - - Za pozitivum považuji, že byla podpořena myšlenka plně zásluhového systému.

- Za významný nedostatek dosavadního průběhu diskuse považuji, že problematika významu a smyslu reformy penzijního systému není chápána v širším kontextu reforem všech systémů sociálního investování a sociálního pojištění.

- Podle mého názoru pak naprosto klíčový problém v této oblasti je, jaké jsou možnosti v oblasti prodloužení období produktivního uplatnění člověka na profesních trzích na základě synergického působení všech subjektů produktivních služeb.

2. Nejkontroverzněji diskutovanou otázkou byla role HCC a přenesené ceny (tj. zpětného financování, které se odvíjí od efektů investic do nabytí, uchování a uplatnění lidského kapitálu). Tady si myslím, že bude nutné znovu a znovu, trpělivě vysvětlovat, proč se jedná o naprosto zásadní předpoklad úspěšnosti všech "nikoli-škrtajících", tj. skutečných reforem.

3. Nejvíce nedorozumění vzniká v oblasti vytváření představy o možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu, pokud dojde ke změně charakteru ekonomického růstu.

4. Největším nedostatkem diskuse bylo, že se jednotlivé problémy dostatečně nechápou ve vzájemných souvislostech, i když oproti předcházejícím ročníkům byl zaznamenán podstatný pokrok.

K monografii přikládáme pro snazší orientaci slovník původních pojmů, se kterými pracujeme v našem přístupu, které nejsou běžně používány, prostřednictvím kterých jsou vyjádřeny důležité poznatky. Bylo by též možné říci, že prostřednictvím nich "zviditelňujeme to, co běžně není vidět". Vymezení jejich obsahu je jedním z výsledků naší práce.

Na přípravě monografie se podíleli (uvedeno v abecedním pořadí s vymezením podílu v % a spoluautorství u jednotlivých kapitol):

Jan Barták (5 %, 2. kapitola), Rafik Bedretdinov (3 %), Pavel Čírtek (4 %, 4. kapitola), Tomáš Fiala (3 %, 3. kapitola), Karel Hušner (3 %,), Arnošt Klesla (6 %, 4. kapitola), Tomáš Kosička (5 %, 4. kapitola),(Václav Leinweber (2 %, 5. kapitola), Jan Mertl (10 %, 3. kapitola), Jiří Mihola (15 %, 2. kapitola), Jiří Schneidar (2 %, 6. kapitola), Dominik Stroukal (5 %, 3. kapitola), Bohumír Štědroň (2 %) Radim Valenčík (15 %, 4. kapitola) vedoucí autorského týmu), Jaroslav Vostatek (15 %, š. kapitola), Petr Wawrosz (15 %, 5., 6. kapitola).

(Pokračování další částí)



[1]Někomu se tento cíl může zdát příliš ambiciózní a v důsledku toho i nereálný. Podle většinového názoru těch, co se podílejí na jeho řešení, je především nutné, aby se někdo pokusil o jeho řešení, protože si to vyžaduje současná doba a současná situace. Pokud někdo nezávisle na naší práci nebo se záměrem pokusit se o lepší reflexi současné doby předloží své výsledky, bude to k obecnému prospěchu.

[2] Oproti původní verzi zde dodáváme slovo "bezprostřední", kterým upřesňujeme, které produktivní služby máme na mysli. Pojem "produktivní služby bezprostředně spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu" bude, vzhledem k jeho závažnosti, pojednán podrobněji.

žádné komentáře | přidat komentář

Před 24.00: BREXIT a zbytečná vražda?

30. listopad 1999 | 00.00 | rubrika: první rubrika

Už jsem chtěl jít spát. Ale pak se na seriózním zdroji objevilo toto:

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 15x

Co je to za město?

30. listopad 1999 | 00.00 | rubrika: první rubrika